Článek
Když jsme se s Tomášem vrátili z porodnice, náš byt vypadal stejně jako předtím, jenže mně připadalo, že se v něm přes noc změnilo úplně všechno. Na stole stála nedopitá káva, kterou jsem si udělala ještě před odjezdem do porodnice, na sušáku viselo prádlo a v ložnici byla nová postýlka, kolem které jsme se s Tomášem poslední týdny před porodem motali jako dva lidé, kteří si pořídili nábytek, ale stále netuší, k čemu přesně bude.
Teď v ní ležel náš Matěj, maličký, vrásčitý a nespokojený s představou, že by měl většinu dne prospat. Já jsem byla po porodu unavená způsobem, který jsem si předtím neuměla představit. Dokázala jsem sedět půl hodiny na gauči a přemýšlet, jestli jsem si už vyčistila zuby, a pak jsem zjistila, že ne.
První dva dny jsme návštěvy odmítali. Tomáš volal rodičům a vysvětloval, že si chceme na nový režim trochu zvyknout.
Jeho maminka Alena to sice přijala, ale podle všeho jen jako dočasné administrativní opatření. Třetí den dopoledne zazvonila. V jedné ruce měla tašku s domácí polévkou, ve druhé krabičku s koláčem a výraz člověka, který nepřichází na návštěvu, ale na kontrolní den otevřených dveří.
Polévka byla výborná, to jí nemůžu upřít. Jenže během prvních dvaceti minut stihla Alena zkontrolovat teplotu v ložnici, otevřít okno, zase ho zavřít, podívat se na Matějovu postýlku a poznamenat, že máme v pokoji příliš teplo. Potom si všimla, že mám dítě v náručí jen v body a ponožkách, a přišla první rada. Podle ní měl mít Matěj ještě tenkou čepičku, protože „miminko přece nemůže regulovat teplotu jako dospělý člověk“. Když jsem mu čepičku za chvíli sundala, protože se potil, dozvěděla jsem se, že „dneska jsou maminky nějak zbytečně odvážné“.
Brala jsem to s nadhledem. Byla jsem ráda za polévku a říkala jsem si, že Alena je prostě čerstvá babička. Jenže její babičkovské nadšení se během dalších týdnů rozrostlo do rozměrů menšího domácího úřadu.
Začala chodit skoro každý den.
Někdy přinesla jídlo, jindy ovoce, jednou přivezla dvě tašky dětského oblečení, přestože Matěj měl oblečení dost a z většiny věcí, které koupili příbuzní, ještě ani nevyrostl. Alena ale tvrdila, že „miminko potřebuje mít na každý den něco jiného“. Když jsem namítla, že Matěj tráví většinu dne buď v postýlce, nebo v náručí, odpověděla, že právě proto je potřeba, aby vypadal hezky. Oblečení, které přivezla, bylo navíc skoro celé ve velikosti, do které měl Matěj dorůst za několik měsíců. Podle Aleny bylo dobré být připravená. Měla jsem někdy pocit, že kdybych jí řekla, že Matěj potřebuje plenku, příště by přijela s paletou.
Její rady se postupně týkaly úplně všeho. Nelíbilo se jí, jak máme položenou dečku v kočárku, protože „tak se mu bude potit zátylek“. Nelíbilo se jí, že dávám dudlík sterilizovat přesně podle návodu, protože ona ho za Tomášova dětství „prostě přelila vařící vodou“. Vadilo jí, že máme dětskou kosmetiku bez parfemace, protože „děti nejsou nemocní lidé“. Když jsem naopak použila něco voňavějšího, dozvěděla jsem se, že „takové chemické vůně miminku zbytečně dráždí nos“.
Nejvíc mě fascinovalo, jak dokázala vytvořit problém i z něčeho, o čem jsem do té chvíle vůbec nepřemýšlela.
Jednou například přišla, když Matěj spal. Já jsem seděla na gauči a konečně jsem měla asi dvacet minut pro sebe. Alena se podívala na spícího vnuka a pochválila mě, že jsem ho nechala odpočívat. O pár minut později ale dodala, že bych ho neměla nechat spát příliš dlouho přes den, protože si „prohodí den s nocí“. Když jsem jí řekla, že v noci se budí zhruba po dvou hodinách, odvětila, že ho musím naučit spát déle. Když jsem jí vysvětlila, že je ještě maličký, přišla další rada: „Musíš ho začít vést k režimu dřív, než si začne dělat režim sám.“
To byla jedna z jejích typických vět. Zněla jako něco velmi důležitého, ale když jsem si ji večer znovu přehrávala v hlavě, vlastně jsem nevěděla, co přesně znamená.
Podobné to bylo s jídlem. Alena měla velmi přesnou představu o tom, co bych měla jíst já, aby Matěj dobře prospíval. Jednou mi přinesla tvaroh, podruhé kuřecí vývar, potřetí nějaké domácí pomazánky. Když mě našla dopoledne s kávou a rohlíkem, podívala se na mě tak, jako kdyby mě přistihla při porušování nějakého zákona.
Podle ní jsem měla jíst teplé jídlo, dostatek masa, zeleninu, ovoce, ořechy a „něco pořádného, ne pořád jen ty jogurty“. Když jsem jí vysvětlila, že mám někdy problém najít deset minut na to, abych se v klidu najedla, poradila mi, ať si jídlo připravím večer. Když jsem namítla, že večer jsem ráda, když si vůbec sednu, měla připravenou další radu: „Tak si ho připrav ráno.“
Byla jsem už tak unavená, že jsem někdy měla chuť jí vysvětlit, že pokud najde způsob, jak se najíst během kojení, ráda ho vyzkouším.
Nejhorší na tom ale nebylo, že měla na všechno názor. Nejhorší bylo, že se její návštěvy staly samozřejmostí. Zvonění u dveří mě začalo znervózňovat. Když Matěj usnul, přemýšlela jsem, jestli za deset minut někdo nezazvoní. Když jsem se šla osprchovat, nechávala jsem telefon v koupelně, protože jsem měla pocit, že každou chvíli přijde zpráva, že Alena už je před domem.
Jednou přišla právě ve chvíli, kdy jsem po probdělé noci usnula na gauči. Matěj spal v kočárku vedle mě a já jsem si říkala, že si dám jen dvacet minut. Probudila jsem se asi po půlhodině a Alena seděla v kuchyni. Tomáš ji pustil dovnitř, protože věděl, že spím, a nechtěl mě budit. Na stole už měla připravený čaj a v kuchyni otevřenou lednici.
„Ty přes den spíš?“ zeptala se.
„Když můžu.“
„Já bych si na tvém místě radši udělala nějaký režim.“
Musela jsem se smát. Ne proto, že by mi to přišlo vtipné, ale protože jsem v tu chvíli byla tak vyčerpaná, že mi představa dalšího režimu připadala téměř absurdní. Můj současný režim spočíval v tom, že jsem spala, kdykoli spal Matěj, jedla, když jsem si na to vzpomněla, a sprchovala se podle toho, jak dlouho vydržel být někdo jiný v jeho blízkosti.
Večer jsem Tomášovi řekla, že už mi to začíná vadit.
„Mně nevadí, že má mamka Matěje ráda,“ vysvětlovala jsem mu. „Vadí mi, že když přijde, mám pocit, že musím obhajovat každou věc, kterou dělám.“
Tomáš chvíli mlčel.
„Ona to myslí dobře.“
„Já vím.“
„Tak jí to zkus nějak říct.“
„A myslíš, že si pak připraví seznam rad, jak jí to mám říct?“
Tomáš se pousmál, ale tentokrát pochopil, že nejde o běžné podráždění.
Zkusil s ní promluvit. Ne příliš důrazně, spíš opatrně, aby ji neurazil. Alena údajně pochopila, že jsem unavená, a slíbila, že nám dá víc prostoru. Vydrželo jí to tři dny.
Čtvrtý den zazvonila s vývarem.
Pátý den přinesla nové plenky, protože ty naše byly podle ní „zbytečně tenké“.
Šestý den se při pohledu na Matějovy ponožky opět vrátila k tomu, že má studené nohy.
A pak přišla rada, která mě definitivně přiměla říct dost. Seděla jsem s Matějem na gauči, byl neklidný a já se ho snažila uklidnit. Alena se na mě chvíli dívala a potom mi vysvětlila, že bych ho neměla pokaždé hned zvedat, protože si zvykne, že jeho pláč znamená okamžitou obsluhu. Přirovnala to skoro k malému hotelovému hostovi, který si zazvoní a očekává pokojovou službu.
Podívala jsem se na svého třítýdenního syna, který měl zavřené oči, mával ručičkami a evidentně vůbec netušil, že už si údajně buduje náročné zákaznické návyky.
„Aleno,“ řekla jsem nakonec, „já opravdu potřebuji, abys mi teď méně radila.“
Poprvé za celou dobu jsem viděla, že ji to skutečně zarazilo.
Neřekla jsem jí nic zlého. Vysvětlila jsem jí, že si její pomoci vážím, že jsem ráda za jídlo i za to, že má Matěje ráda, ale že potřebuji mít možnost dělat některé věci po svém. Nechci každou návštěvu poslouchat, že špatně krmím, špatně oblékám, špatně větrám, špatně uspávám nebo špatně odpočívám. Potřebovala jsem prostě být chvíli mámou bez dozoru.
Alena se nakonec neurazila tolik, jak jsem čekala. Možná pochopila, že její pomoc už začíná být spíš další povinností. Od té doby se snaží chodit méně. Snaží se také méně radit.
Snaží se.
To je důležité zdůraznit.
Protože minulý týden přišla, položila na stůl buchtu a celých deset minut neřekla jedinou radu. Byla jsem na ni skoro pyšná. Pak se podívala na Matěje, který spal v kočárku, a prohlásila, že bych měla kočárek otočit opačným směrem, protože mu slunce svítí na ruku.
Tomáš se rozesmál a já už taky.
„Aleno, vždyť jsi právě vydržela deset minut,“ řekla jsem.
„Já vím,“ odpověděla hrdě. „Ale tohle nebyla rada. To bylo upozornění.“
A tak teď žijeme v jakémsi příměří. Alena chodí méně často, já se snažím nebrat její připomínky jako osobní útok a Tomáš se naučil, že když jeho maminka řekne „já jen něco řeknu“, má se raději posadit.
Jen nevím, jak dlouho to vydrží. Matějovi je pár měsíců a zatím neumí ani pořádně sedět. Přesto už má od babičky doporučení ohledně spaní, oblékání, jídla, kočárku a hraček. Jestli bude Alena pokračovat stejným tempem, obávám se, že až půjde Matěj jednou do školy, bude mu babička předem vysvětlovat, jak správně vyplnit přihlášku na vysokou.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
