Článek
Ještě než číšník přinesl jídelní lístky, začala jsem chápat, že Lukáš o ničem netušil. Byl v dobré náladě, představoval mě rodičům a vyprávěl, kde jsme se poznali. Jeho sestra Věra naproti tomu působila, jako by právě dostala nečekaný dárek, se kterým si hodlá pořádně pohrát.
„Šárka je u nás v práci velmi pečlivá,“ poznamenala po chvíli. „Někdy až tak, že jí všechno trvá déle, než by muselo.“
Lukáš se na mě podíval a usmál se. Jeho maminka naproti tomu jen překvapeně zvedla oči od jídelního lístku. Nevěděla jsem, co odpovědět. Nechtěla jsem si kazit první setkání s jeho rodiči pracovními spory, a tak jsem poznámku přešla. Věra však pokračovala. Zmínila několik drobných chyb, které jsem podle ní v poslední době udělala, a dokonce vytáhla případ s fakturou, kterou mi sama předtím zadala opravit.
Lukáš se přestal usmívat. „Věro, jsme na rodinném obědě. Nemůžeme si chvíli povídat o něčem jiném?“
Jeho sestra mávla rukou a začala se vyptávat na naše plány. Když se dozvěděla, že bychom příští rok chtěli společně bydlet, poznamenala, že bychom s tím měli počkat, dokud se pořádně nepoznáme. Její tón byl tak povýšený, že jsem měla chuť vstát a odejít. Kvůli Lukášovým rodičům jsem ale zůstala.
Po obědě mě Lukáš doprovodil k autu. Omlouval se, že netušil, jak se jeho sestra ke mně v práci chová. Přiznal, že Věra má potřebu všechno řídit a že se s ní kvůli tomu občas pohádá i on. Byla jsem ráda, že se mě zastal, ale zároveň mi bylo jasné, že naše vztahy tím budou komplikovanější.
V pondělí ráno jsem přišla do kanceláře s obavami, co mě čeká. Věra se ke mně chovala, jako by se v neděli nic nestalo. Dokonce mi přinesla kávu a zeptala se, jak jsem si užila víkend. Na chvíli jsem si myslela, že se možná něco změnilo. Jenže pak mi položila na stůl složku s dokumenty a oznámila, že je potřebuje mít do oběda hotové, přestože běžně podobná práce zabrala celý den.
Tentokrát jsem se ale nenechala zatlačit do kouta. Klidně jsem jí vysvětlila, že úkol zvládnu v běžném termínu, ale nebudu kvůli němu zůstávat přesčas. Věra se zatvářila překvapeně. Nebyla zvyklá, že jí odporuji.
Následující týdny nebyly jednoduché. V práci mi začala kontrolovat téměř každý dokument a občas utrousila poznámku o tom, že některé věci bych měla zvládat rychleji. Doma jsem se o tom s Lukášem bavila jen nerada. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že ho nutím vybírat si mezi mnou a sestrou. On se ale postupně začal zajímat o to, co se v kanceláři děje, a několikrát mi řekl, že se Věře pokusí domluvit.
Nakonec se situace vyřešila jinak, než jsem čekala. Naše firma hledala administrativní pracovnici pro jiné oddělení. Práce byla podobná, plat o něco lepší a hlavně bych měla jinou nadřízenou. Přihlásila jsem se, absolvovala pohovor a místo dostala.
Když jsem Věře oznámila, že od příštího měsíce přecházím jinam, jen sevřela rty a popřála mi hodně štěstí. Lukáš se mě večer zeptal, jestli jsem se rozhodla kvůli ní. Přiznala jsem, že její chování hrálo velkou roli, ale nebyl to jediný důvod. Chtěla jsem mít možnost pracovat bez neustálého napětí a nemuset se bát každého pondělního rána.
S Lukášem jsme spolu zůstali. Jeho rodiče mě pozvali na další oběd a tentokrát jsme si povídali docela příjemně. Věra tam sice byla také, ale pracovní témata jsme nechali stranou. Naše vztahy se nestaly zázračně vřelými a ani jsem to nečekala. Stačilo mi, že jsme se naučili držet určité hranice.
Dnes už se při představě rodinného oběda tolik nenervuji. Jen když Lukáš oznámí, že jeho sestra přijde také, automaticky se zeptám, jestli tentokrát opravdu půjde jen o oběd. A on se pokaždé zasměje, protože moc dobře ví proč.
Jedná se o pokračování příběhu jeho II.částí. Jména a postavy jsou v něm smyšlené.
