Článek
Nabídka přišla v době, kdy jsem měla pocit, že už dlouho jedu na hranici svých možností. V práci jsem trávila většinu dne, domů se vracela unavená a o víkendech doháněla všechno, na co během týdne nezbyl čas. Pracovala jsem jako administrativní pracovnice v menší stavební firmě, kde nás bylo dohromady čtrnáct. Měla jsem na starosti faktury, objednávky, evidenci zakázek, komunikaci s dodavateli a také část podkladů pro účetní. Nebyla to práce, kterou bych milovala, ale měla jsem ji ráda v tom smyslu, že jsem věděla, co se ode mě očekává, a mohla jsem se na sebe spolehnout. Ve firmě jsem byla šestým rokem a nikdy jsem neměla žádný vážnější problém.
Můj šéf Radek byl člověk, který dokázal být příjemný, když něco potřeboval, ale při řešení problémů se uměl velmi rychle změnit. Přesto jsem s ním vycházela. Plat chodil pravidelně, dovolenou mi většinou schválil a nikdy jsem neměla důvod uvažovat o odchodu. Moje čistá mzda se pohybovala kolem třiceti tisíc korun, což nebylo žádné bohatství, ale s manželovým příjmem jsme dokázali domácnost udržet bez větších problémů.
Na začátku října si mě Radek zavolal do kanceláře. Nejdřív jsem si myslela, že jde o další změnu v systému objednávek, ale místo toho začal mluvit o úsporách. Firma měla méně zakázek než v předchozím roce, některé projekty se odložily a vedení hledalo způsob, jak snížit provozní náklady. Zmínil, že nechce nikoho propouštět, protože až se situace zlepší, potřebuje mít zkušené zaměstnance zpátky na svých místech.
Potom přišel s nabídkou čtyřdenního pracovního týdne. Jeden den bych zůstala doma, ostatní dny bych normálně chodila do práce. Podle jeho slov šlo o dočasné opatření, které mělo trvat přibližně tři měsíce. První reakce byla překvapivě pozitivní. Volný pátek by mi vyřešil spoustu věcí. Mohla bych vyřídit lékaře, nákupy, domácnost a občas si také odpočinout.
„Nebudeš mít o tolik méně peněz. Nějak to nastavíme, aby to pro vás nebyl takový zásah. Hlavně potřebuju, abys s tím souhlasila,“ řekl mi.
Zeptala jsem se, jak přesně se změní moje mzda. Radek odpověděl, že se všechno propočítá s účetní a že se nemusím bát nějakého drastického propadu. V hlavě jsem si představovala snížení třeba o pětinu. Bylo mi jasné, že za jeden den volna navíc nemohu očekávat stejný plat, ale polovina příjmu mi připadala naprosto nereálná.
Doma jsem o tom mluvila s manželem Petrem. Ten nebyl z nabídky nadšený, ale uznal, že volný den navíc by se nám hodil. Máme dvě děti, hypotéku a spoustu běžných výdajů, takže jsme si nemohli dovolit výrazné snížení příjmů. Přesto jsem mu řekla, že podle šéfa nepůjde o nic zásadního. Petr se mě ještě jednou zeptal, jestli mám přesnou částku, ale neměla jsem. Dohodli jsme se, že počkám na písemné podmínky.
Následující pondělí mi Radek oznámil, že se změna začne řešit od dalšího týdne. Dostala jsem k podpisu dodatek k pracovní smlouvě. Bylo v něm uvedeno, že se mění týdenní pracovní doba z původních čtyřiceti hodin na dvacet hodin a odpovídajícím způsobem se upravuje mzda. Přiznám se, že jsem dokument nečetla tak pozorně, jak jsem měla. Zastavila jsem se u údaje o pracovní době a potom u nové základní mzdy. Částka byla nižší, ale domnívala jsem se, že jde o základní tarif, ke kterému se připočítají další složky podle původního nastavení. Radek mi navíc řekl, že účetní ještě dolaďuje odměny a že výsledná částka bude vypadat jinak.
Podepsala jsem to.
První týden vypadal docela příjemně. Do práce jsem chodila od pondělí do čtvrtka a v pátek jsem zůstávala doma. Jenže pracovní náplň se prakticky nezměnila. Faktury stále přicházely, dodavatelé stále volali a objednávky se musely vyřizovat stejně jako předtím. Radek mi sice řekl, že některé úkoly převezme kolegyně Ivana, ale ta měla vlastní práci a postupně se ukázalo, že jí toho přibylo mnohem víc, než zvládala.
V pondělí jsem proto doháněla resty z předchozího týdne, v úterý jsem řešila běžnou agendu a ve středu už jsem měla pocit, že nestíhám vůbec nic. Několikrát jsem zůstala déle, protože jsem nechtěla nechat nevyřízené faktury nebo objednávky, které měly odejít ještě ten den. Radek o tom věděl. Když jsem se zmínila, že se mi práce za čtyři dny hromadí, odpověděl, že si musíme zvyknout na nový režim.
Po třech týdnech mi přišla výplata. Otevřela jsem internetové bankovnictví a chvíli jsem jen koukala na připsanou částku. Bylo to něco málo přes patnáct tisíc korun. Nejdřív jsem si myslela, že přišla jen záloha nebo že se někde stala chyba. Výplatní páska ale ukazovala, že všechno odpovídá novému nastavení pracovní doby.
Dostala jsem přibližně polovinu toho, co běžně.
Okamžitě jsem zavolala Radkovi. Vysvětlila jsem mu, že jsme se přece bavili o mírném snížení příjmu a že jsem rozhodně nepočítala s tím, že přijdu o patnáct tisíc měsíčně. Odpověděl mi, že čtyřdenní pracovní týden automaticky neznamená osmdesát procent mzdy a že mám v dodatku jasně uvedenou poloviční pracovní dobu.
„Ale já přece pracuju čtyři dny v týdnu. Ne dva a půl.“
„Máš dvacet hodin týdně, to je v dodatku. Všechno jsi podepsala.“
V tu chvíli jsem neměla co říct. Připomněla jsem mu, že jsme se před podpisem bavili jinak, ale Radek tvrdil, že si takovou dohodu nepamatuje. Prý mi pouze řekl, že se mzda sníží podle odpracovaných hodin. Ukončil hovor s tím, že se můžeme sejít osobně, ale výpočet výplaty je správný.
Celé odpoledne jsem pak přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Vzala jsem si dodatek domů a přečetla ho znovu. Bylo to tam černé na bílém. Dvacet hodin týdně, poloviční mzda. Žádná zmínka o tom, že bych měla dostávat nějakou další pravidelnou částku. V dokumentu nebylo ani slovo o zachování původní pracovní náplně.
Večer jsme s Petrem seděli u kuchyňského stolu a počítali výdaje. Hypotéka, energie, školka, kroužky, pojištění, jídlo a běžné nákupy. Při mém novém příjmu nám začalo vycházet, že budeme muset sáhnout do rezerv. Petr se mě zeptal, proč jsem takovou věc podepsala bez přesného propočtu. Nevyčítal mi to, ale jeho otázka mě zasáhla, protože jsem si ji sama pokládala už několik hodin.
Druhý den jsem šla za Radkem osobně. Tentokrát jsem si připravila konkrétní otázky. Zajímalo mě, proč mám při poloviční pracovní době plnit prakticky stejný objem práce a zda by bylo možné dodatek změnit. Navrhla jsem, že bych raději pracovala pět dní v týdnu za původní mzdu, případně čtyři dny s odpovídajícím rozsahem úkolů a rozumnějším finančním nastavením.
Radek se opřel v židli a chvíli mlčel. Potom mi řekl, že firma potřebuje především snížit náklady a že nemůže platit zaměstnance za hodiny, které neodpracují. Prý mám být ráda, že jsem nepřišla o místo úplně. Jeho tón mě překvapil. Ještě před několika týdny mi nabízel volný den jako výhodu a teď se tvářil, jako bych mu měla děkovat za každou korunu.
Požádala jsem ho alespoň o písemné potvrzení, jaké úkoly mám v novém režimu vykonávat. To se mu příliš nelíbilo. Řekl, že jsem zkušená pracovnice a snad vím, co moje pozice obnáší. Nakonec jsme se rozešli bez dohody.
Začala jsem si proto zapisovat, kolik času jednotlivé úkoly skutečně zabírají. Ukázalo se, že jen pravidelná administrativa zabere téměř celý můj původní pracovní týden. Některé věci jsem dělala doma po večerech, protože jsem nechtěla, aby se firma dostala do problémů. Teď jsem ale pochopila, že tím jen zakrývám skutečný rozsah práce, který po mně zaměstnavatel požaduje.
Následující pondělí jsem přišla do kanceláře a oznámila Radkovi, že od této chvíle budu pracovat pouze v rozsahu sjednaných dvaceti hodin týdně. Zbytek úkolů bude muset rozdělit mezi ostatní nebo zajistit jinak. Poprvé za celou dobu jsem viděla, že neví, co odpovědět. Potom jen poznamenal, že tím komplikuji provoz firmy.
Odpověděla jsem, že jsem si nevymyslela ani pracovní dobu, ani novou mzdu.
Mezitím jsem začala hledat jiné zaměstnání. Nebylo to jednoduché. Nabídky v okolí nebyly nijak zvlášť zajímavé a já jsem si nemohla dovolit odejít bez dalšího příjmu. Poslala jsem několik životopisů a po večerech procházela pracovní portály. Našla jsem administrativní pozici v jiné společnosti, kde hledali člověka na evidenci zakázek a komunikaci se zákazníky. Plat nebyl výrazně vyšší než můj původní, ale nabízeli plný úvazek a jasně stanovenou pracovní náplň.
Na pohovoru se mě personalistka zeptala, proč chci odejít ze současného zaměstnání. Nechtěla jsem pomlouvat šéfa ani vyprávět celý příběh. Řekla jsem jen, že se změnily pracovní podmínky a že hledám stabilnější uspořádání. Za dva dny mi zavolali, že mě chtějí přijmout.
Radkovi jsem oznámila, že podávám výpověď, až když jsem měla novou pracovní smlouvu připravenou k podpisu. Nejdřív se tvářil překvapeně, potom mi řekl, že jsem mohla ještě chvíli počkat, protože firma plánuje návrat k původnímu provozu. Na otázku, zda by mi tedy vrátil původní pracovní dobu a mzdu, nedokázal odpovědět.
Výpovědní dobu jsem nakonec odpracovala podle platných podmínek. Tentokrát jsem si ale pečlivě hlídala každou hodinu a žádné úkoly si neodnášela domů. Ivana mi později přiznala, že Radek o podobné změně uvažoval také u ní. Prý jí dokonce nabídl, že by mohla přejít na zkrácený úvazek, protože by to firmě pomohlo.
Nevím, jestli nabídku přijala. Už jsem se o to nezajímala.
V novém zaměstnání jsem začala na začátku dalšího měsíce. První výplata byla sice o něco nižší, než jsem měla původně, ale přesně odpovídala tomu, co mi bylo slíbeno. Věděla jsem, kolik hodin pracuji, jaké mám povinnosti a za co dostávám zaplaceno.
Volný pátek mi nakonec zůstal jen jako krátká zkušenost. Dnes už vím, že jsem měla před podpisem dodatku trvat na přesném písemném vyčíslení mzdy a nenechat se uklidnit neurčitými sliby. Nejvíc mě ale mrzelo, že člověk, se kterým jsem šest let normálně vycházela, dokázal celou situaci prezentovat jako moji vlastní chybu.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
