Článek
S Marcelou jsme nikdy nebyly nejlepší kamarádky, ale ani jsme spolu neměly žádný vážnější problém. Byla manželkou mého mladšího bratra Tomáše a vídali jsme se hlavně při rodinných oslavách, na narozeninách dětí nebo o Vánocích. Měla dvě děti, pracovala v obchodě a podle toho, co jsem věděla, neměla zrovna jednoduché období. S Tomášem se často hádali kvůli penězům, protože on měl pocit, že utrácí víc, než si mohou dovolit, zatímco ona mu vyčítala, že všechno počítá do poslední koruny.
Na začátku července mi zavolala, jestli bych jí na několik dní nepůjčila notebook. Její starý počítač přestal fungovat a potřebovala vyřídit nějaké dokumenty. Prý se jí to nechce dělat na telefonu, protože potřebuje otevřít několik souborů a vyplnit formuláře. Zrovna jsem měla v práci volnější období a notebook jsem používala hlavně večer, takže jsem neviděla důvod odmítnout.
Přijela si pro něj ještě ten den. Ukázala jsem jí, jak se přihlásit do svého uživatelského účtu, a upozornila ji, aby si dávala pozor na soubory, které bude ukládat. Měla jsem tam pracovní dokumenty, rodinné fotografie a také několik osobních věcí. Marcela mě ujistila, že nic z toho nepotřebuje a že si všechno udělá ve vlastním profilu. Dokonce se zasmála, že počítač potřebuje jen na obyčejné vyplňování papírů.
Notebook si nechala skoro dva týdny. Nejdřív tvrdila, že ještě čeká na nějaké podklady, potom že měla nemocné děti a nestíhala. Nijak jsem na ni netlačila. Když mi ho konečně přivezla, byl na pohled v pořádku. Jen jsem si všimla, že na ploše přibylo několik nových souborů a v prohlížeči byly otevřené stránky různých finančních společností. Napadlo mě, že si asi porovnávala nabídky půjček, ale nijak jsem to neřešila. Marcela mi poděkovala, přinesla dětem čokoládu a odjela.
V srpnu jsme se potkali u rodičů. Tomáš se zrovna rozčiloval, že jim přišel nedoplatek za elektřinu a že musí omezit výdaje. Marcela seděla u stolu a skoro nemluvila. Později jsem se jí zeptala, jestli už si pořídila nový počítač. Odpověděla, že zatím ne, protože musela řešit jiné věci. Víc jsme se o tom nebavily.
Na notebook jsem postupně zapomněla. Používala jsem ho dál jako předtím a vůbec mě nenapadlo, že by se během těch dvou týdnů mohlo stát něco, co se mě bude ještě týkat.
První varování přišlo v říjnu. Ve schránce jsem našla obálku od společnosti, jejíž název jsem nikdy předtím neslyšela. Dopis byl adresovaný na moje jméno a obsahoval výzvu k úhradě dlužné částky 38 600 korun. Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl. Pak jsem si všimla, že kromě samotného dluhu tam byla uvedena i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v červenci.
Sedla jsem si ke stolu a četla dopis znovu. Podle společnosti jsem si měla půjčit 30 tisíc korun, které jsem měla splácet v pravidelných měsíčních částkách. Nezaplatila jsem však ani jednu splátku, a proto mi začaly narůstat úroky a poplatky.
V tu chvíli mi došlo, že to není obyčejná chyba v evidenci. Nikdy jsem si od žádné nebankovní společnosti nepůjčila ani korunu. Neměla jsem důvod žádat o podobný úvěr a už vůbec ne takovým způsobem, že bych na něj zapomněla.
Zavolala jsem na zákaznickou linku. Po několika minutách čekání se mi ozvala operátorka, které jsem vysvětlila, že žádnou smlouvu neznám a že jsem si žádné peníze nepůjčila. Po ověření údajů mi sdělila, že žádost byla podána elektronicky a že společnost má k dispozici moje osobní údaje. Prý mi může poslat kopii smlouvy a další dokumenty, ale do té doby nemůže nic konkrétního řešit.
Následující den mi přišly dokumenty e-mailem. Bylo tam moje jméno, datum narození, adresa i rodné číslo. Uvedená byla také moje e-mailová adresa, kterou jsem běžně používala. Žádost byla podána přes internet a jako kontaktní telefonní číslo bylo uvedeno číslo, které mi nic neříkalo. Peníze měly být odeslány na bankovní účet, který rovněž nebyl můj.
Nejdřív jsem vůbec nechápala, jak mohl někdo získat tolik údajů. Pak jsem si vzpomněla na notebook. Na jeho ploše jsem měla uložené některé dokumenty, mimo jiné starší sken občanského průkazu, který jsem kdysi potřebovala kvůli jiné administrativě. Prohlížeč navíc nabízel automatické vyplňování osobních údajů. Nevěděla jsem, jestli právě to někdo využil, ale najednou mi začalo být jasné, že půjčení počítače nemuselo být tak nevinné, jak jsem si původně myslela.
Večer jsem zavolala Tomášovi. Řekla jsem mu, co mi přišlo, a zeptala se, jestli neví o něčem, co by s tím mohlo souviset. Chvíli mlčel a pak se mě zeptal, jestli jsem opravdu přesvědčená, že jsem žádnou půjčku neuzavřela. Ta otázka mě zarazila. Odpověděla jsem, že snad vím, co jsem podepsala a co ne.
Druhý den jsem zavolala Marcele. Nechtěla jsem ji hned obviňovat, ale potřebovala jsem vědět, co na notebooku dělala a jestli tam náhodou nevyřizovala něco, co se týkalo půjčky.
Nejdřív se tvářila překvapeně. Potom řekla, že si jen prohlížela nabídky a vyplňovala nějaké kalkulačky. Když jsem se zeptala, jestli zadávala moje osobní údaje, začala mluvit o tom, že si už nepamatuje každý detail. Prý mohla omylem něco otevřít, ale určitě nic nepodepisovala.
To mi nestačilo. Vysvětlila jsem jí, že někdo uzavřel úvěr na moje jméno a že peníze odešly na cizí účet. V telefonu se rozhostilo ticho.
„A ty si myslíš, že jsem to byla já?“ zeptala se nakonec.
Řekla jsem, že nevím, ale že si neumím představit, kdo jiný měl v té době přístup k mým osobním údajům.
Marcela se okamžitě urazila. Začala mi vyčítat, že ji podezírám jen proto, že má finanční problémy. Prý jsem vždycky měla pocit, že je horší než my ostatní, protože nemá tolik peněz. Hovor ukončila s tím, že se s ní nemám dál bavit, pokud jí nevěřím.
Následující dny byly nepříjemné. Tomáš mi zavolal, že se doma kvůli tomu pohádali. Tvrdil, že Marcela žádnou půjčku na moje jméno nevzala a že bych měla přestat dělat závěry bez důkazů. Jenže já už měla před sebou dopis, smlouvu a cizí bankovní účet, na který odešly peníze.
Podala jsem oznámení na policii a zároveň jsem společnosti písemně sdělila, že úvěr rozporuji, že jsem jej neuzavřela a že žádám o prověření okolností jeho sjednání. Přiložila jsem kopii oznámení a požádala o kompletní dokumentaci včetně údajů o ověření totožnosti a způsobu podpisu smlouvy. Také jsem si nechala zablokovat přístup k některým uloženým přihlašovacím údajům a změnila hesla k e-mailu i dalším službám.
Z vyžádaných dokumentů nakonec vyplynulo, že žádost byla podána z internetového prohlížeče na mém notebooku. Nebyl to sice důkaz, který by sám o sobě prokazoval, kdo u počítače seděl, ale byl to důležitý podklad. Společnost měla také záznamy o elektronickém ověření, které jsem si nechala prověřit v rámci dalšího šetření.
Po několika týdnech jsem dostala další dopis. Tentokrát od společnosti, která mi oznámila, že na základě mého nesouhlasu a probíhajícího šetření pozastavuje vymáhání pohledávky. Zároveň mě požádala o další součinnost. Dluh tím sice definitivně nezmizel z jejich evidence, ale alespoň jsem nemusela každý den přemýšlet, jestli mi přijde exekuce.
S Marcelou jsem mezitím přestala komunikovat. Tomáš mi jednou večer napsal, že se s ní rozešel a že se odstěhovala k matce. Nechtěl se mnou o půjčce mluvit, ale po několika dnech mi zavolal znovu. Tentokrát už nemluvil tak sebejistě.
Přiznal, že doma našel papíry od několika finančních společností a že Marcela měla v létě více půjček. Prý mu tvrdila, že jde o její vlastní závazky. Když se jí na ně zeptal, začala křičet, že jí kontroluje každý krok a že jí nikdy nepomohl, když potřebovala peníze.
Tomáš mi také řekl, že se mu svěřila s tím, že použila údaje někoho z rodiny, protože sama už měla problém získat další úvěr. Konkrétní jméno mu údajně neřekla. Nemusela. V tu chvíli mi bylo jasné, že moje podezření nebylo úplně mimo.
Policie případ dál prověřovala a já jsem mezitím dostala potvrzení, že společnost nebude požadovat úhradu, dokud nebude věc objasněna. Definitivní vyřízení trvalo ještě další měsíce. Nebylo to rychlé ani jednoduché a několikrát jsem musela znovu dokládat, že jsem si žádné peníze nepůjčila. Nakonec ale společnost uznala, že závazek nemůže po mně vymáhat, protože se nepodařilo prokázat, že jsem smlouvu skutečně uzavřela.
Nejhorší na celé věci pro mě nebyla ani tak samotná částka. Bylo to vědomí, že někdo, koho jsem považovala za součást rodiny, mohl bez mrknutí oka použít moje osobní údaje a vystavit mě takovému problému. A ještě dlouho mi trvalo, než jsem přestala přemýšlet nad tím, co všechno mohla během těch dvou týdnů v mém počítači vidět.
S Tomášem se dnes vídáme jen občas. O Marcele nemluvíme. Vím, že spolu mají děti a že jejich situace není jednoduchá, ale do jejich vztahu už se nepletu. Notebook jsem mezitím přeinstalovala a všechny osobní dokumenty mám uložené jinak.
Nedávno mi maminka říkala, že Marcela shání nový počítač a že se prý ptala, jestli bych jí nemohla nějaký doporučit. Jen jsem se zasmála a změnila téma.
Od té doby svoje věci půjčuji mnohem méně ochotně. A pokud jde o notebook, ten už neopouští můj pracovní stůl. Ani na jeden den.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
