Článek
Na narození prvního vnoučete jsem se těšila celé měsíce. S manželem jsme o něm často mluvili, jenže on se ho bohužel nedočkal. Zemřel před třemi lety po krátké nemoci a náš syn Martin nesl jeho odchod velmi těžce. Byli si blízcí, rozuměli si a Martin se na něj v mnoha věcech podobal. Právě proto mě jeho rozhodnutí pojmenovat syna po dědečkovi tolik dojalo.
Vnuk dostal jméno Jaroslav. Stejně jako můj muž. Nebylo to žádné překvapení, které by syn oznámil až po porodu. S manželkou Lucií o tom mluvili už během těhotenství a oba se shodli, že chtějí jméno, které má v jejich rodině nějaký význam. Lucie měla s tímto návrhem souhlasit od začátku, což mě těšilo snad ještě víc. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že do jejich rozhodování jakkoli zasahuji.
Jenže v její rodině se to přijímalo podstatně hůř.
Její otec Karel měl zřejmě jinou představu. Sám má dva syny a vždycky dával najevo, že rodinné jméno a tradice jsou pro něj důležité. Předpokládal, že vnuk dostane jméno po něm, případně po některém z jeho předků. Nikdy to sice neřekl přímo, ale Lucie mi později přiznala, že o tom doma mluvil několikrát. Martin se tím nezabýval. Říkal, že jméno dítěte je rozhodnutí rodičů a nikdo další do něj nemá co mluvit.
První nepříjemnost přišla už v porodnici. Karel tam dorazil s manželkou a přinesl velkou kytici. Všichni jsme se snažili užít si první setkání s malým Jarouškem. Jenže sotva ho tchán své dcery vzal do náruče, prohlédl si ho a prohlásil, že mu bude říkat Kájínek. Prý aby se v rodině neztrácelo jméno, které má tradici.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký nepovedený vtip. Martin se na něj podíval, ale nechtěl dělat scénu v porodnici. Lucie jen sklopila oči a snažila se změnit téma. Karel pak ještě několikrát zopakoval, že malému bude jeho oslovení slušet mnohem víc.
Při odchodu jsem zaslechla, jak se manželka Karla snaží uklidnit. Říkala mu, že rodiče se rozhodli a že by to měl respektovat. On jí odpověděl, že má přece právo říkat vnukovi, jak chce.
Zpočátku jsem tomu nepřikládala větší význam. Myslela jsem si, že ho to časem přejde. Jenže při dalších návštěvách se ukázalo, že to nebyla jednorázová poznámka. Karel vnuka soustavně oslovoval Kájínku, Kájo nebo dokonce Karlíku. Nikdy mu neřekl Jaroslave ani Jardo, přestože ho Martin několikrát opravil.
Jednou jsme se sešli u mladých doma na nedělním obědě. Přinesla jsem malému pletenou deku, kterou jsem začala vyrábět ještě před jeho narozením. Byla na ní vyšita dvě písmena, J. J., stejně jako měl můj muž na staré kožené peněžence, kterou si schovával celý život. Martin měl z dárku radost a Lucie také. Karel si deku prohlédl a poznamenal, že by bylo lepší, kdyby na ní bylo K.
Martin už to nevydržel. Řekl mu, že se jmenuje Jaroslav a že by byl rád, kdyby to konečně respektoval. Karel odložil příbor a odpověděl, že jeho dcera má také právo na vlastní rodinné tradice a že se nikdo nemůže divit, že mu vadí, když je jeho rodina při výběru jména úplně obejita.
„Nikdo tě neobešel. Jméno jsme vybrali my dva,“ řekl Martin.
Karel se obrátil na Lucii a zeptal se jí, jestli se jí opravdu líbí, že jejich syn nese jméno po člověku, kterého nikdy nepoznal. To už mi připadalo zbytečně kruté. Lucie se rozplakala a odešla do kuchyně. Oběd skončil dřív, než jsme dopili kávu.
Doma jsem pak dlouho přemýšlela, jestli jsem neměla něco říct už v porodnici. Nechtěla jsem však přilévat olej do ohně. Sama jsem věděla, jaké to je přijít o manžela, a představa, že by někdo zpochybňoval způsob, jakým si ho náš syn připomíná, mě bolela.
Nešlo mi ale o to, aby vnuk nesl jméno mého muže za každou cenu. Kdyby se mladí rozhodli jinak, respektovala bych to. Jenže oni se rozhodli společně a byli s tím spokojení. Karel se přesto choval, jako by mu někdo něco ukradl.
Situace se ještě zhoršila ve chvíli, kdy začal vnuka oslovovat jinak i před ostatními lidmi. Na rodinné oslavě u Luciiny sestry ho představil sousedům jako malého Karla. Martin ho okamžitě opravil, ale tchán se jen zasmál a prohlásil, že doma mu stejně všichni říkají Kájínek. Nebyla to pravda. Dokonce ani jeho vlastní dcera tak vnuka neoslovovala.
Po této události mi Martin zavolal. Byl naštvaný, ale zároveň unavený. Přiznal, že už neví, jak se k Luciině otci chovat. Lucie prý doma pláče, protože nechce být mezi manželem a vlastním otcem. Přitom sama několikrát Karlovi řekla, aby s tím přestal.
Navrhla jsem Martinovi, aby si s tchánem promluvil bez přítomnosti ostatních. Ne kvůli tomu, aby mu znovu vysvětloval výběr jména, ale aby mu jasně řekl, že další podobné provokace nebudou tolerovat. Syn to udělal následující týden.
Karel se ale urazil. Tvrdil, že ho mladí chtějí připravit o radost z dědečkovství a že si snad nemůže ani vybrat vlastní oslovení pro vnuka. Martin mu vysvětlil, že nejde o přezdívku, kterou dítěti někdo občas řekne. Jde o to, že záměrně odmítá používat jeho skutečné jméno, protože nesouhlasí s rozhodnutím rodičů.
Na nějakou dobu se návštěvy omezily. Karel přestal k mladým chodit tak často a Lucie s ním komunikovala hlavně telefonicky. Bylo mi jí líto. Věděla jsem, že má svého otce ráda, ale také viděla, jak se jeho chování podepisuje na jejím manželství.
Před několika týdny jsme slavili vnukovy první narozeniny. Sešli jsme se všichni u mladých doma. Připravila jsem dort s malým nápisem Jaroslav a přinesla fotografii svého muže v jednoduchém dřevěném rámečku. Martin ji postavil na polici vedle dětského dortu. Bylo to pro něj důležité a já měla radost, že se jeho otec stal alespoň takto součástí oslavy.
Karel dorazil později. Přinesl vnukovi autíčko a před ostatními mu popřál všechno nejlepší, malý Kájo. Tentokrát už Martin nic neříkal. Jen se na něj podíval a pokračoval v krájení dortu.
Lucie však udělala něco, co jsem od ní nečekala. Vzala si syna do náruče, postavila se vedle otce a klidně mu řekla, že pokud nedokáže používat jméno, které mu s manželem vybrali, nebude malému říkat vůbec žádnou přezdívkou. A že si nepřeje, aby před ním vytvářel dojem, že se za své jméno má stydět.
Karel se urazil a odešel ještě před kávou. Jeho žena zůstala a omlouvala se za něj. Lucie ji objala a řekla, že se nemá za co omlouvat.
Od té doby se situace trochu uklidnila. Karel už vnukovi před námi neříká Kájínku, ale je vidět, že mu to stále není příjemné. Někdy používá jen slovo malý, jindy raději neřekne nic. Martin s ním komunikuje slušně, ale jejich vztah už není tak přátelský jako dřív.
Nedávno jsem byla u mladých hlídat. Malý Jaroušek se začal stavět u konferenčního stolku a při každém pokusu o krok se hlasitě smál. Na polici stále stojí fotografie jeho dědečka. Martin mi říkal, že ji tam chce nechat, aby syn jednou věděl, po kom dostal jméno.
Nevím, jestli Karel někdy pochopí, že výběrem jména mu nikdo nechtěl ublížit. Jeho dcera mu nepatří a vnuk také ne. Přesto mě mrzí, že se kvůli takové věci pokazily vztahy mezi dvěma rodinami. Nejvíc mě ale překvapilo, že se člověk dokáže přít o jméno dítěte, které ještě ani pořádně neumí vyslovit, a přitom zapomene, že na druhé straně je rodina, která tím jménem uchovává vzpomínku na někoho, koho měla ráda.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
