Článek
S otcem jsme o jeho posledním přání mluvili už několikrát. Nebylo to žádné dramatické loučení ani rozhovor, který by se odehrával v nemocničním pokoji. Prostě to přišlo řeč na pohřby, když jsme jednou seděli u něj v kuchyni. Maminka už několik let nežila a táta tehdy poznamenal, že až přijde jeho čas, nechce žádné velké obřady. Přeje si kremaci, urnu uložit vedle maminky a hlavně nechce, abychom kvůli tomu utráceli peníze.
„Já už jsem si svoje odžil. Nechci, abyste se kvůli mně zadlužovali,“ řekl tehdy a pokračoval v krájení chleba, jako by mluvil o tom, co bude k večeři.
Moje sestra Martina se tomu jen zasmála. Podle ní člověk nikdy neví, co bude chtít, až taková chvíle skutečně nastane. Vždycky měla potřebu mít poslední slovo a podobné věci považovala za zbytečné řeči starého člověka. Táta jí to většinou nevyvracel. Byl zvyklý ustupovat, protože Martina byla odjakživa průbojná a dokázala prosadit svou i tam, kde o to nikdo nestál.
Já jsem mladší bratr a v naší rodině to tak fungovalo prakticky od dětství. Martina rozhodovala, co se koupí k Vánocům, kam se pojede na výlet, kdo přijede na návštěvu a jak se vyřeší každá rodinná záležitost. Když jsem měl jiný názor, vyslechla mě, přikývla a potom udělala přesně to, co sama považovala za správné. Táta se s ní nechtěl hádat. Často mi jen po telefonu řekl, ať ji nechám, že to nemá cenu.
Poslední rok už na tom nebyl zdravotně dobře. Bydlel sám v bytě, ale několikrát týdně jsem za ním jezdil, nakupoval mu a pomáhal s věcmi, které už nezvládal. Martina bydlela dál a navštěvovala ho méně často, zato měla přehled o všem. Věděla, jaké má léky, kolik platí za energie i co mu řekl lékař. Když jsem se na něco zeptal, obvykle mi odpověděla, že už to vyřešila.
Ani v posledních týdnech se nic nezměnilo. Táta skončil v nemocnici a jeho stav se postupně zhoršoval. Volal jsem Martině, domlouvali jsme se na návštěvách a snažil jsem se za ním dostat co nejčastěji. Jednou odpoledne, když jsme spolu zůstali chvíli sami, se mě znovu zeptal, jestli si pamatuji, co chce po smrti.
„Hlavně žádnou rakev na vystavování a žádné drahé věci. Chci zpopelnit. Vždyť jsem ti to říkal.“
Ujistil jsem ho, že si to pamatuji. Nechtěl jsem z toho dělat velké téma, ale bylo vidět, že mu na tom záleží. Dokonce se mě ptal, jestli to ví i Martina. Řekl jsem mu, že samozřejmě ano. Vždyť u toho byla, když o tom mluvil.
Táta zemřel v pondělí nad ránem. Zavolali mi z nemocnice a já tam přijel ještě před osmou. Martina dorazila krátce po mně. Byla rozrušená, plakala a několikrát opakovala, že tomu nemůže uvěřit. Ani já jsem se nedokázal pořádně soustředit. Přesto jsem měl v hlavě otcova poslední přání a chtěl jsem zařídit, aby se respektovalo.
V nemocnici nám dali potřebné informace a vysvětlili další postup. Martina si vzala slovo téměř okamžitě. Začala telefonovat a domlouvat pohřební službu. Říkal jsem jí, že bychom měli nejdřív vybrat službu a vysvětlit jim, že táta chtěl kremaci. Odsekla, že to přece ví a že se o všechno postará.
Nechal jsem ji jednat. V tu chvíli jsem neměl sílu se dohadovat a předpokládal jsem, že alespoň v takové situaci nebude dělat věci proti otcově vůli. Ještě ten den jsem jí několikrát volal, ale byla zaneprázdněná. Nakonec mi napsala, že všechno zařídila a že mi později pošle podrobnosti.
V úterý dopoledne mi přišla zpráva s přílohou. Myslel jsem, že jde o informace k termínu kremace nebo o dokumenty, které bude potřeba podepsat. Místo toho jsem otevřel fakturu od pohřební služby. Byla na ní uvedena rakev, převoz, manipulace a další položky. Celková částka mě překvapila, ale ještě víc mě zarazilo, že faktura byla vystavena na sestru a dole ručně připsáno, že mám uhradit polovinu.
Hned jsem jí zavolal.
„Martino, co to je? Proč jsi objednávala rakev? Táta chtěl kremaci.“
„Vždyť bude kremace. Rakev je k tomu potřeba,“ odpověděla klidně.
„Ale proč taková? Proč jsi se mnou nic nekonzultovala?“
„Protože někdo musel něco zařídit. Nemohla jsem čekat, až se ty rozhodneš, jestli vůbec někam zavoláš.“
Vysvětlovala mi, že vybrala důstojnou rakev, že táta přece nebyl žádný chudák a že si zaslouží, aby se s ním rodina rozloučila pořádně. Připomněl jsem jí, že si nepřál žádné zbytečné výdaje. Ona mi na to řekla, že v takové chvíli se člověk nemá dívat na každou korunu.
Jenže nešlo o každou korunu. Šlo o to, že rozhodla za nás oba, a především proti tomu, co si přál náš otec. Rakev objednala bez jediného telefonátu, aniž by mi ukázala nabídku nebo se zeptala na názor. A teď mi poslala fakturu, jako by šlo o společnou objednávku, kterou jsme si předem odsouhlasili.
Znovu jsem jí napsal, že polovinu platit nebudu. Ne proto, že bych nechtěl přispět na otcovo rozloučení, ale proto, že jsem s takovou objednávkou nesouhlasil. Navíc jsem jí připomněl, že otec chtěl jednoduchou kremaci a žádal nás, abychom za něj zbytečně neutrácili.
Její odpověď přišla téměř okamžitě. Prý jsem se zachoval jako sobec, který řeší peníze v den pohřbu vlastního otce. Přidala i poznámku, že ona za poslední dny všechno oběhala, zatímco já jen kritizuji její práci.
To mě zasáhlo víc než samotná faktura. Věděl jsem, kolikrát jsem za tátou jezdil, kolik času jsem s ním strávil a co všechno jsem pro něj dělal. Nikdy jsem to Martině nevyčítal. Nevedl jsem si žádné účty za nákupy, návštěvy ani za benzín. Nepotřeboval jsem, aby mi někdo děkoval. Ale odmítal jsem poslouchat, že jsem se o otce nezajímal jen proto, že jsem nechtěl zaplatit něco, co si sám nepřál.
Následující den jsme se sešli v pohřební službě kvůli dalším formalitám. Tam jsem zjistil, že Martina nejen objednala rakev, ale domluvila i některé další věci, které jsme vůbec neprobírali. Když jsem se pracovníka zeptal, zda lze ještě něco změnit, podíval se do dokumentace a vysvětlil mi, že část služeb už byla objednána. Martina stála vedle mě a tvářila se, jako bych ji veřejně zpochybňoval.
„Prosím tě, nedělej tady scénu. Už je to zařízené,“ řekla mi potichu.
Odpověděl jsem, že žádnou scénu nedělám. Jen chci vědět, za co máme platit a proč se nikdo neobtěžoval zeptat na můj názor. Pracovník pohřební služby se snažil zachovat neutrální výraz a vysvětlil nám jednotlivé položky. Nakonec jsme se dohodli na tom, co bylo ještě možné upravit, ale rakev už zůstala objednaná.
Na samotném rozloučení jsem se soustředil hlavně na tátu. Přišlo několik jeho bývalých kolegů, sousedé a lidé, které znal dlouhá léta. Někteří mi vyprávěli, jak jim pomohl, když něco potřebovali. Martina seděla v první řadě a přijímala kondolence. Když se někdo zeptal, zda jsme splnili otcovo přání, odpověděla, že samozřejmě ano.
Nechtěl jsem se tam s ní přít. Otec už se nemohl ozvat a poslední, co bych si přál, bylo udělat z jeho rozloučení rodinnou hádku. Přesto jsem měl nepříjemný pocit, že i v této chvíli Martina potřebovala mít všechno pod kontrolou. Dokonce mi po obřadu řekla, že by bylo dobré, kdybych jí co nejdříve poslal peníze.
Několik dní jsem neodpovídal. Potřeboval jsem si všechno srovnat a také jsem si vyžádal podrobný rozpis od pohřební služby. Když jsem si jednotlivé položky prošel, zjistil jsem, že částka za rakev tvoří poměrně výraznou část celkových nákladů. Nešlo o nějakou nejlevnější variantu, kterou by vybrali automaticky. Martina si sama zvolila dražší provedení a přidala k němu další vybavení.
Poslal jsem jí zprávu, že uhradím polovinu společných a předem dohodnutých nákladů na kremaci a rozloučení, ale ne polovinu jejího samostatného rozhodnutí. Připojil jsem i kopii otcovy zprávy, kterou mi několik měsíců před smrtí poslal. Psal v ní, že si přeje jednoduchou kremaci a nechce, abychom za něj utráceli.
Martina mi zavolala a tentokrát už nekřičela. Řekla, že jsem ji zklamal a že si nikdy nepředstavovala, že se budeme hádat kvůli penězům po tátově smrti. Připomněl jsem jí, že tu hádku nezačal ten, kdo odmítl zaplatit neodsouhlasenou fakturu. Začala ji ona ve chvíli, kdy objednala něco bez našeho společného rozhodnutí a druhý den mi oznámila, kolik jí mám poslat.
Nakonec jsem jí svou část skutečně zaplatil, ale pouze za položky, na kterých jsme se shodli a které souvisely s kremací a rozloučením. Zbytek jsem odmítl. Nějakou dobu jsme spolu téměř nemluvili. Martina to vyprávěla příbuzným po svém a já se postupně dozvídal, že jsem prý nechtěl přispět ani na pohřeb vlastního otce.
Nevysvětloval jsem to každému. Lidé, kteří tátu znali, věděli, jaký byl a co si přál. Někteří se mě dokonce sami zeptali, proč jsme měli tak drahé zařizování, když otec vždycky mluvil o jednoduché kremaci. Jen jsem pokrčil rameny.
Nejvíc mě ale mrzí něco jiného. Táta se mě před smrtí opakovaně ptal, jestli Martina ví, co chce. Ujišťoval jsem ho, že ano, protože jsem nechtěl, aby měl starosti. Dnes už vím, že to věděl také. Jen doufal, že tentokrát jeho přání nebude považovat za něco, o čem může rozhodnout někdo jiný.
Sestru jsem kvůli tomu nepřestal mít rád, ale náš vztah už není stejný. Dřív jsem její rozhodování přecházel, protože jsem nechtěl zbytečné hádky. Teď už se na některé věci ptám a nenechávám ji jednat za mě. Fakturu za rakev mám dodnes uloženou v e-mailu. Ne kvůli částce, kterou po mně chtěla, ale kvůli tomu, co mi tehdy ukázala o našem vztahu. Dokonce i poslední přání vlastního otce pro ni bylo jen další věcí, kterou mohla zařídit podle sebe.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
