Článek
Jmenuju se Jarda, je mi jednačtyřicet a ještě před rokem bych o sobě řekl, že mám obyčejný, stabilní život. Dva školáci, hypotéka, práce, víkendové výlety. Nebyli jsme dokonalí, ale byli jsme „my“. Jenže postupně se z toho „my“ stalo „my tři“… a pak už jen „ony dvě“.
Když se tchyně rozvedla s tchánem, bylo mi jí vlastně líto. Najednou sama, zklamaná, uražená na celý svět. Manželka říkala: „Musíme jí pomoct. Je to moje máma.“ A já souhlasil. Ze začátku to bylo nevinné – přišla na kávu, pomohla s dětmi, přinesla koláč.
Jenže pak byla u nás pečená vařená.
Věděla přesně, kde máme náhradní žárovky. Přerovnala kuchyň tak, aby „to dávalo větší smysl“. Komentovala, co kupuju v obchodě. „Jardo, proč zase ty drahé jogurty? V akci jsou jiné. A proč si malému nekoupil tuhle čokoládu? A proč si zase kupuješ pivo?“ Smála se, ale bodalo to.
Postupně začala mluvit i do našeho volného času. „V sobotu nikam nejezděte, přijedou příbuzní.“ „Děti by měly chodit na jiný kroužek. To jim nic nedá.“ „Ten výlet je zbytečný, radši šetřete.“
Moje žena to brala jako samozřejmost. „Máma to myslí dobře.“ Dobře, někdy si na svou matku postěžovala, jenže pak jsem zase několikrát zaslechl, jak si jí stěžuje na mě a hltá každé její slovo. Měl jsem pocit, že doma už nejsem chlap ani partner. Byl jsem už skoro host ve vlastním domě.
Nejhorší bylo, když jsem si uvědomil, že se mnou manželka přestává řešit věci přímo. Nejdřív to řekla mámě. A pak mi jen oznámila výsledek. Jako by rozhodovací právo přešlo jinam.
Jednoho dne jsem to prostě nevydržel. Nebyl to žádný teatrální odchod. Žádné ultimátum. Sbalil jsem si část věcí, pár triček, notebook. Řekl jsem si jen: „Potřebuju si srovnat hlavu.“ V očích manželky byl určitý šok, ale ne zoufalství. Spíš uraženost.
Odjel jsem k rodičům.
Ten měsíc byl kupodivu dost tichý. S manželkou jsme si napsali jen pár strohých zpráv ohledně dětí. Žádné „chybíš mi“. Žádné „pojď to řešit“. Mezitím jsem slyšel od známých, že tchyně je u nás ještě víc než dřív. Prý tam skoro bydlí.
Když jsem se po měsíci vrátil s tím, že si musíme sednout a nastavit jasná pravidla, čekal jsem těžký rozhovor a doufal jsem, že JEN s manželkou. Ale to, co přišlo, jsem nečekal.
Seděli jsme v kuchyni. Tchyně byla „náhodou“ vedle v obýváku.
Řekl jsem klidně: „Potřebujeme si vymezit hranice. Tvoje máma nám přece nemůže řídit domácnost.“
Manželka se na mě podívala vyloženě vyčítavě. „Jardo, ty si nás nechal měsíc ve štychu, odjel sis a nechal si mi tu celou domácnost. Co si o sobě myslíš? Moje máma tu má větší přehled než ty.“
Po těch slovech jsem stál ještě víc jako opařený, ale to nebylo vše:
„Stejně jsi poslední dobou moc utrácel,“ řekla suverénně. „Tak jsme to musely trochu srovnat.“
Co tím jako myslíš?“ zeptal jsem se zaraženě.
„Jen pro tvou informaci, máma má dispoziční právo k účtu. Jen pro jistotu. Aby byl přehled.“
Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
„Jaké dispoziční právo?“ vydechl jsem.
„No normálně. Může nahlížet a v případě potřeby jednat. Je to naše rodina.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že dveře do obýváku jsou pootevřené. A že někdo za nimi tiše stojí.
Bylo mi čtyřicet jedna let. A moje tchyně měla přístup k mému manželskému účtu. Bez toho, aby se mnou o tom kdokoli mluvil.
„Takže já jsem ten, koho je potřeba kontrolovat?“ zeptal jsem se už se zvýšeným hlasem.
„Nezveličuj to,“ mávla rukou. „Prostě trochu dohledu. Dobře, že jsem to udělala. Často jsem slyšela o ženských, kterým se manžel zadlužil tak, že byli v exekuci. Vím, co dělám.“
Dohledu.
To slovo mě bodlo víc než cokoli jiného. Nešlo o peníze. Šlo o důvěru. O respekt. O to, že jsem byl odsunutý na vedlejší kolej ve vlastním životě. Uvědomil jsem si, že tohle je poslední kapka a že naše manželství začalo být toxické.
Odešel jsem z kuchyně bez dalšího slova. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Tohle je dohledová rada dvou žen, kde já hraju roli nezodpovědného kluka.
Teď mám před sebou žádost o rozvod. Leží na stole už třetí den. Dívám se na ni a říkám si – děti, neděti… je správné zůstat v životě, kde nemám hlas? Kde o mně rozhodují za zavřenými dveřmi?
Vždy jsem si myslel, že mě nezlomí ani nevěra, ani hádky, ani dluhy. Ale že mě zlomí pocit, že doma nemám žádnou váhu, to je mnohem horší zjištění.
Možná jsem měl bojovat víc. Možná odejít dřív. Nevím.
Vím jen jedno – manželství nemůže řídit tchyně. A pokud ano, pak už to není manželství.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
