Článek
Jmenuju se Žaneta, je mi sedmadvacet a do rodiny mého manžela jsem přišla teprve před pár lety. Tchyni jsem vždycky obdivovala – byla klidná, upravená žena, co působila, jako by měla život pevně v rukou. S tchánem byli spolu od mládí. Často vyprávěl, že je jeho první a poslední láska. Když o ní mluvil, měl v očích takové to tiché světlo, které vídáte jen u lidí, co spolu prožili kus života.
Jejich manželství ale poslední roky trochu vychladlo. Nehádali se, to ne. Spíš vedle sebe jen tak plynuli. Stejné večeře, stejné seriály, stejné nedělní návštěvy. Tchán byl spokojený, říkal: „Hlavně že máme klid.“ Tchyně ale občas utrousila: „Já bych ještě chtěla něco zažít, než zestárnu úplně.“ Nejvíc snila o cestování.
Když přišla s nápadem jet s kamarádkou do Španělska, tchán souhlasil bez váhání.
„Aspoň si od sebe odpočineme,“ usmál se. „A vrátíš se jako nová ženská.“
Pamatuju si, jak mu dala pusu na tvář a odpověděla: „Neboj, Franto, já se ti vrátím opálená a plná energie.“
Dovolená byla na deset dní. První dva poslala pár fotek – moře, sangria, usměvavá selfie s tou rozvedenou kamarádkou. Pak ticho. Tchán se jen smál: „Určitě si užívá, nemá čas na telefon.“ Jenže po týdnu začal být nervózní. Blížily se jeho třiapadesáté narozeniny a on plánoval malou oslavu.
V den narozenin seděl u stolu, dort od nás, na stole chlebíčky. Pořád koukal na mobil.
„Určitě zavolá,“ uklidňoval sám sebe. „Třeba má jen špatný signál.“
Místo hovoru ale přišla SMS.
Vidím ho před sebou dodnes. Zbledl, mobil mu málem vypadl z ruky.
„Co píše?“ zeptal se manžel.
Tchán jen šeptl: „Že se nevrátí.“
V té zprávě stálo, že se omlouvá, ale ve Španělsku poznala muže svých snů a stěhuje se k němu. Že prý chce konečně žít naplno. A že rozvod vyřeší postupně.
„To je nějaký vtip, že jo?“ opakoval tchán pořád dokola. „Po třiceti letech přece člověk neodejde přes esemesku.“
Snažili jsme se jí volat. Nezvedala to. Až druhý den přišla další zpráva: Mrzí mě to, Franto, ale musím jít za srdcem. Nezlob se. Postarám se o formality.
Tchán seděl v křesle a držel ten telefon jako cizí předmět.
„Já se na ni těšil,“ řekl potichu. „Chtěl jsem jí dát řetízek k narozeninám. A domluvit, že pojedeme příští rok spolu.“
Nikdy jsem ho neviděla plakat, ale tehdy se mu třásla ramena jako malému klukovi. Manžel ho objal a já jen stála vedle a připadala si strašně bezmocná.
Doma jsme o tom mluvili do noci.
„Jak mohla odejít takhle?“ zlobila jsem se. „Aspoň mohla přijet a říct mu to do očí.“
Manžel jen kroutil hlavou: „Máma byla vždycky impulzivní. Ale tohle… to jsem nečekal ani já.“
Napadlo nás sednout do auta a jet za ní do Španělska. Konfrontovat ji, donutit ji aspoň vysvětlit, co se stalo. Jenže tchán nás zastavil.
„Neponižujte se kvůli mně,“ řekl zlomeně. „Kdo chce odejít, ten odejde.“
Následující týdny byly těžké. Tchán skoro nejedl, chodil po bytě jako stín. Museli jsme mu najít psychologa, protože začal mluvit o tom, že bez ní nemá smysl vstávat. Bylo děsivé vidět chlapa, který celý život působil pevně, jak se rozpadá na kousky.
Občas mi napíše i tchyně. Krátké zprávy: že je v pořádku, že začíná nový život. Jednou připojila fotku s tím mužem – opálení, objatí, jako reklama na štěstí. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo zuřit.
„Myslíš, že se ještě vrátí?“ ptal se mě tchán jednou večer.
Nevěděla jsem, co říct.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale my tu budeme s tebou. Ať se stane cokoli.“
Učím se teď, že láska někdy nekončí hádkou ani křikem, ale tichou zprávou na displeji. A že největší odvaha je zůstat s těmi, kteří tu zůstali zranění. My jsme se rozhodli stát při tchánovi. Protože on si rodinu nevybral znovu – on ji nikdy neopustil.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
