Článek
S tchyní Jaroslavou mám poměrně zvláštní vztah. Nikdy jsme se vážně nepohádaly, ale od začátku našeho manželství mi dává najevo, že některé moje domácí návyky považuje za přehnané. Především jde o uklízení. Podle ní trávím příliš mnoho času s hadrem v ruce a místo toho bych měla raději odpočívat.
Máme s manželem Davidem dvě děti, psa a docela běžnou domácnost. Nežiju v žádném sterilním prostředí, kde se děti bojí sáhnout na nábytek. Jen mám ráda, když se ráno nemusím prodírat hromadou věcí, kuchyňská linka není ulepená a podlaha nelepí pod nohama. Nepovažuji to za žádnou životní filozofii. Je to prostě můj zvyk.
Jaroslava to ovšem vidí jinak. Kdykoliv přijde na návštěvu, první pohled obvykle věnuje podlaze. Pokud je čerstvě vytřená, následuje poznámka, že jsem se zase musela před její návštěvou předvést. Jestliže na ní najde nějaký drobek, s úsměvem poznamená, že snad konečně začínám žít jako normální člověk.
Zkrátka mám pocit, že u ní nemohu vyhrát.
Nejvíc mě na tom baví, že její vlastní domácnost vypadá jako z katalogu. Záclony má vždycky čisté, nábytek vyleštěný a kuchyňské skříňky srovnané podle nějakého systému, kterému rozumí snad jen ona. Když jsem jí jednou řekla, že má také krásně uklizeno, odpověděla, že to je něco úplně jiného. Ona prý uklízí průběžně, zatímco já si z toho dělám koníček.
Poprvé mě její poznámky opravdu rozčílily před dvěma lety. Přijela k nám v sobotu dopoledne, zrovna když jsem vytírala chodbu. Děti byly venku s Davidem a já si chtěla udělat pořádek, než se vrátí. Jaroslava si sundala kabát, podívala se na mě a s pobaveným výrazem prohlásila, že by mě zajímalo, jestli někdy dokážu sedět na gauči déle než deset minut.
Zasmála jsem se, ale uvnitř mě to zamrzelo. Věděla jsem, kolik času věnuji dětem, práci i domácnosti. Opravdu jsem nepotřebovala, aby mi někdo vysvětloval, jak mám trávit volné chvíle.
David mi na to řekl, ať si z maminky nic nedělám. Prý si jen ráda rýpne a nemyslí to zle. Jenže jemu se to snadno říkalo. Jeho matka si totiž podobné poznámky nechávala především na chvíle, kdy jsme byly samy.
Postupně se z toho stala téměř tradice. Při nedělním obědě se podívala na čistý sporák a poznamenala, že bych mohla raději něco uvařit. Když jsem po návštěvě uklidila nádobí, zeptala se, jestli mě to opravdu baví. A když jsem jednou během rodinné oslavy utírala stůl po dětech, prohlásila, že bych měla nechat také ostatní, aby se doma cítili trochu svobodně.
Poslední poznámka mě pobavila nejvíc. Děti totiž před chvílí vylily na ubrus sklenici džusu a já jen zabránila tomu, aby se tekutina dostala na koberec.
Jaroslava ovšem pokračovala. Prý jsem stejná jako moje maminka, která také pořád něco rovná a uklízí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tchyně už vlastně nekritizuje jen moje uklízení. Dělá si legraci z něčeho, co je pro mě naprosto přirozené, a očekává, že se tomu budu smát společně s ní.
Jednou jsem jí dokonce navrhla, že jí ráda předám seznam svých oblíbených čisticích prostředků, aby si také mohla užít trochu té domácí zábavy. Nezasmála se. Zato David se málem zakuckal kávou.
Před několika týdny přišla Jaroslava opět na návštěvu. Zrovna jsem měla za sebou větší úklid, protože jsme čekali známé. Všechno bylo připravené, děti si hrály a já si konečně sedla ke kávě. Tchyně se rozhlédla po obýváku a prohlásila, že u nás člověk skoro nepozná, že tu někdo bydlí.
Pak se podívala na mě a dodala, že bych se měla naučit trochu nepořádku tolerovat. Prý se jednou ohlédnu za životem a zjistím, že jsem místo hezkých chvil s rodinou umývala podlahy.
Tentokrát jsem jí odpověděla, že hezké chvíle s rodinou si umím užívat i bez drobků pod stolem. Jaroslava jen mávla rukou a přešla k jinému tématu.
Večer jsem o tom vyprávěla Davidovi. Ten se opět zastal maminky, že to tak nemyslela. Už jsem se s ním ani nepřela. Místo toho jsem otevřela telefon a začala hledat vánoční dárky.
Vlastně jsem měla jasno docela rychle.
Našla jsem kuchyňskou zástěru, na kterou bylo možné nechat vytisknout vlastní nápis. Chvíli jsem vybírala mezi několika možnostmi, ale nakonec zvítězila jedna, která mi připadala naprosto přesná:
„Uklízení počká. Komentování ne.“
Objednávku jsem dokončila a zástěru nechala zabalit do dárkové krabice. Při představě, jak ji Jaroslava rozbalí před celou rodinou, jsem se musela smát. Nechtěla jsem jí způsobit žádnou ostudu, ale přiznávám, že tentokrát jsem si trochu škodolibé radosti neodpustila.
Davidovi jsem o nápisu řekla až později. Nejdřív se na mě podíval, jako bych mu oznámila, že jsem jeho mamince koupila letenku na druhý konec světa. Potom se začal smát a zeptal se, jestli to myslím vážně.
Řekla jsem mu, že naprosto. Jeho maminka má přece ráda humor a já jí jen připravila něco, co jí bude připomínat naše společné rozhovory.
Do Vánoc zbývá ještě několik týdnů a Jaroslava už stihla při jedné návštěvě poznamenat, že mám zase umytá okna. Prý bych měla místo toho začít péct cukroví, protože Vánoce nejsou soutěž v čistotě.
Usmála jsem se a nabídla jí kávu. O zástěře jsem samozřejmě mlčela.
Nevím, jestli se jí dárek bude líbit. Možná se zasměje, možná se trochu urazí a možná mi vysvětlí, že jsem její poznámky nikdy nepochopila. Ale tentokrát už se nehodlám obhajovat.
Až si ji pod stromečkem rozbalí, bude mít konečně příležitost ukázat, jak dobře snáší trochu legrace na vlastní účet.
Já si mezitím klidně půjdu umýt nádobí. Protože na rozdíl od některých lidí mám pocit, že v rodině je úplně jedno, kdo má jak čistou podlahu. Jen by občas nemuselo být potřeba ji komentovat.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
