Článek
Když jsem poznala Davida, bylo mu osmadvacet a jeho maminka Renata o něm mluvila skoro jako o člověku, kterého právě pustili do světa a je potřeba na něj dávat pozor. Zpočátku mi to přišlo docela milé. David byl její jediný syn a já chápala, že pro rodiče zůstává dítětem i v dospělosti. Jen jsem tehdy ještě netušila, že u Renaty to nebude jen citová záležitost, ale skoro životní filozofie. David mohl přijít pozdě, zapomenout, co slíbil, nechat po sobě nepořádek nebo někomu skočit do řeči a Renata pro to vždycky našla nějaké vysvětlení. Byl unavený, měl náročnou práci, byl roztržitý, protože toho měl moc. Nikdy nebyl jednoduše nevychovaný.
Po svatbě už jsem to začala vnímat trochu jinak. Davidovi bylo pětatřicet a pořád měl některé návyky, které by člověk čekal spíš u kluka, který právě opustil studentskou kolej. Když přišel domů, boty většinou skončily někde mezi předsíní a obývákem. Bundu dokázal položit přes první židli, kterou uviděl, i když věšák byl asi metr od něj. Hrnek od kávy se pravidelně objevoval na parapetu, na stole, na skříňce nebo na okraji vany a já někdy měla pocit, že jeho cesta do kuchyně vyžaduje zvláštní navigační systém. Ne že by byl neschopný. Když bylo potřeba něco opravit, vyřídit nebo zařídit, uměl být velmi schopný. Jen běžný provoz domácnosti pro něj představoval něco jako doplňkovou službu, kterou si člověk objedná podle potřeby.
Nejvíc mě na něm rozčilovalo, že měl potřebu skákat lidem do řeči. Dělal to všude. U večeře, na návštěvě, v obchodě, dokonce i u lékaře, když jsme tam jednou byli s dětmi. Jakmile někdo začal vyprávět něco, co už David znal nebo měl na věc vlastní názor, okamžitě do toho vstoupil. Někdy ani nepočkal na konec věty. Měl zkrátka potřebu být u všeho a nejlépe první. Když jsem ho na to upozornila, chvíli se snažil, ale za pár minut byl zase zpátky ve svém režimu. Renata to samozřejmě považovala za součást jeho osobnosti. „On je prostě takový,“ říkávala. Jako kdyby se člověk ve pětatřiceti narodil pod určitou konstelací a od té chvíle už nemusel respektovat ostatní.
Pak se nám narodila Rozárka a o tři roky později Tobiáš. S dětmi samozřejmě přišlo všechno, co k nim patří. Hračky na podlaze, hlasité smíchy, občas hádka, občas brek, někdy rozlitý čaj a někdy potřeba připomenout jednu věc pětkrát, než ji skutečně udělají. Snažila jsem se je vést k tomu, aby pozdravily, poděkovaly, uklidily po sobě a věděly, že když někam přijdou, nemusí se tam chovat stejně jako doma. Zároveň jsem ale nikdy neočekávala, že budou dvě hodiny sedět na gauči s rukama v klíně a mluvit potichu jen proto, aby dospělí měli pocit dokonale stráveného odpoledne.
Renata to měla nastavené jinak.
Poprvé si na děti stěžovala po jedné nedělní návštěvě, když byla Rozárce pět a Tobiášovi dva. Přijeli jsme na oběd a děti se od začátku těšily, protože babička měla doma krabici starých hraček. Tobiáš z ní během několika minut vysypal auta a Rozárka si na zemi začala stavět garáž. Byli hluční, samozřejmě. Tobiáš se smál tak, že ho bylo slyšet přes celý byt, Rozárka několikrát přiběhla do kuchyně něco ukázat a jednou při běhání zakopla o koberec. Nic nerozbila, nikoho neurazila a když jsem jí řekla, aby zpomalila, poslechla.
Po obědě děti chvíli sledovaly pohádku a potom se pustily do dalších hraček. David mezitím seděl u stolu, vyprávěl Renatě něco z práce, třikrát jí skočil do řeči, dvakrát si šel bez zeptání otevřít lednici a nakonec nechal na stole talíř, sklenici a papírový ubrousek. Když jsme odcházeli, ani si nevšiml, že si sundal svetr a nechal ho přehozený přes opěradlo křesla.
Renata nic neřekla.
Až když jsme stáli na chodbě, obrátila se ke mně a začala mi vysvětlovat, že bych měla být na děti přísnější.
Prý byly „rozjívené“.
Nevím, jestli to slovo ještě někdo používá, ale Renata ano. V jejím podání se Rozárčino pobíhání po bytě a Tobiášův smích téměř rovnaly společenskému přestupku. Řekla mi, že děti se musí naučit, že na návštěvě se člověk chová jinak než doma. Souhlasila jsem s ní. Jen jsem při tom koukala přes její rameno na Davidův svetr, který tam pořád visel.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. Nevadilo mi, že mi někdo řekne, že moje děti něco udělaly špatně. Kdyby někoho obtěžovaly, něco rozbily nebo byly drzé, byla bych první, kdo je usměrní. Vadilo mi, že Renata měla úplně jiný metr na jejich běžné dětské chování a na chování svého dospělého syna. U dětí byla každá drobnost důkazem nedostatečné výchovy. U Davida byla stejná věc prostě jeho povaha.
Časem se ten rozdíl začal ukazovat čím dál víc. Když Tobiáš při návštěvě jednou zapomněl pozdravit sousedku, Renata mi to připomněla ještě při odjezdu. Když Rozárka během oběda začala mluvit dřív, než domluvila babička, dostala ode mě okamžitě upozornění. Jenže když David během stejného oběda přerušil Renatu čtyřikrát, aby jí vysvětlil vlastní verzi historky, nikdo to neřešil. Dokonce ji jednou opravil v tom, co sama zažila před dvaceti lety. Renata ho nechala domluvit a pak jen přikývla.
Když jsem po obědě požádala Davida, aby pomohl uklidit stůl, odnesl svůj talíř. Můj a dětské nechal stát. Když jsem se ho zeptala, jestli vezme i ostatní, podíval se na mě, jako kdybych po něm chtěla vystěhovat nábytek. Nakonec to udělal. Renata mezitím sbírala drobky kolem jeho židle.
„Nech ho,“ řekla mi tehdy. „On toho má v práci dost.“
Musela jsem se kousnout do jazyka. Děti toho v práci moc neměly, to byla pravda. Ale podle Renaty zřejmě nebylo dost času ani na to, aby pětatřicetiletý muž odnesl vlastní talíř.
Podobných situací přibývalo. Když jsme přijeli na návštěvu a David si začal během rozhovoru kontrolovat telefon, Renata to omluvila tím, že čeká důležitý pracovní e-mail. Když Rozárka vytáhla během vyprávění babičky pastelky, protože se nudila, Renata jí řekla, že je neslušné neposlouchat. Když Tobiáš po obědě usnul na gauči a při probuzení byl protivný, dozvěděla jsem se, že bych měla děti lépe připravovat na návštěvy. David mezitím seděl vedle něj a během dvaceti minut stihl třikrát změnit téma, dvakrát mluvit přes někoho jiného a jednou se hlasitě rozesmát tak, že Tobiáše probudil.
To už mi začalo připadat skoro legrační.
Ne veselým způsobem. Spíš takovým tím způsobem, kdy člověk sleduje něco tak pokřiveného, až neví, jestli se má smát, nebo si zapisovat poznámky.
Jednou jsme měli přijít k Renatě na narozeniny. Dětem jsem předem vysvětlila, že babička bude mít návštěvu, takže se budou snažit být ohleduplné. Rozárka si vzala knížku, Tobiáš měl svoje malé autíčko a oba věděli, že nemají lézt do kuchyně, kde se bude připravovat jídlo. Přestože byli ještě malí, snažili se. Když přišli hosté, pozdravili. Když dostali dárek, poděkovali. Když jim někdo položil otázku, odpověděli.
David přišel o půl hodiny později než my, protože se ještě zastavil u kamaráda. Nezavolal, že bude mít zpoždění. Vešel dovnitř, pozdravil všechny najednou, sedl si a okamžitě začal vyprávět historku, kterou slyšeli všichni už několikrát. Když ho Renata upozornila, že chce nejdřív rozdat kávu, skočil jí do řeči a pokračoval. Potom si vzal poslední chlebíček, aniž se zeptal, jestli ho někdo nemá zamluvený, a ubrousek nechal zmuchlaný vedle talíře.
Renata nic.
O hodinu později Tobiáš začal být unavený a sedl si na koberec. Rozárka mu chtěla vzít autíčko, on se o něj přetahoval a na pár vteřin zvýšil hlas. Usměrnila jsem je a oba se uklidnili.
Renata mě odchytila v kuchyni.
„Děti by měly umět, že když jsou mezi lidmi, musí se ovládat.“
Položila jsem na linku talíř, který jsem právě odnášela, a podívala se na ni. V tu chvíli jsem měla před očima celý ten večer. Rozárku, která pozdravila každého hosta. Tobiáše, který se snažil nesahat na věci, které mu nepatřily. A Davida, který přišel pozdě, mluvil přes lidi, nechal po sobě nepořádek a vůbec ho nenapadlo, že by se mohl někomu přizpůsobit.
Tentokrát jsem jí nechtěla nic vysvětlovat.
Jen jsem řekla: „Já se o jejich chování starám. Ale občas bych byla ráda, kdyby se stejná pozornost věnovala i Davidovi.“
Renata se zarazila.
Nebyla naštvaná. Spíš překvapená, jako kdyby ji vůbec nenapadlo, že se ta dvě témata dají postavit vedle sebe.
David samozřejmě slyšel až konec. Vešel do kuchyně, podíval se na nás a podle výrazu poznal, že se mluví o něm. Místo aby se zeptal, co se stalo, začal vysvětlovat něco úplně jiného. Přesně tím svým způsobem, kdy člověk raději otevře nové téma, než aby řešil to původní.
Dívala jsem se na něj a najednou jsem si uvědomila, že Renata vlastně možná nikdy neměla důvod jeho chování měnit. Celé roky mu totiž vytvářela prostředí, ve kterém nebylo potřeba se měnit. Když něco neuklidil, uklidila to ona. Když přišel pozdě, omluvila ho. Když byl nepříjemný, byl unavený. Když skákal lidem do řeči, byl prý spontánní. A když něco zapomněl, někdo jiný mu to připomněl.
Teď měla doma dvě děti, které byly hlučné, zvědavé a občas neposlušné, a od nich očekávala přesně tu sebekontrolu, kterou svého syna za pětatřicet let nenaučila.
Nejhorší na tom bylo, že David si vůbec nepřipadal nevychovaný. Když jsem mu to později řekla, chvíli nad tím přemýšlel a pak připustil, že možná některé věci dělá automaticky. Třeba nechává věci, kde ho napadne. Třeba skáče lidem do řeči. Třeba předpokládá, že když je něco potřeba udělat, někdo si toho všimne.
A pak dodal, že jeho máma ho takového vždycky znala.
To byla vlastně nejpřesnější věta celého našeho rozhovoru.
Renata ho totiž opravdu takového znala. A přestože si myslí, že mě učí vychovávat děti, já někdy během jejích přednášek přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší začít od jejího syna.
Ne proto, že by David byl špatný člověk. Není. Je pracovitý, umí být hodný, děti miluje a když jde opravdu do tuhého, můžu se na něj spolehnout. Jen je prostě trochu rozmazlený v těch obyčejných věcech, které se člověk učí hlavně tím, že po sobě musí uklízet a respektovat ostatní.
A přesně tohle se snažím učit naše děti.
Když Rozárka nechá boty uprostřed chodby, vrátí se pro ně. Když Tobiáš někomu skočí do řeči, připomenu mu, že má počkat. Když něco rozhází, uklidí to. Ne vždycky bez protestů, samozřejmě. Někdy u toho protáhne obličej, někdy tvrdí, že to nebyl on, a jednou se Tobiáš dokonce pokusil přesvědčit mě, že autíčka se na zem položila sama.
Ale pořád jsou to děti.
Davidovi je pětatřicet.
A tak když mi dnes Renata po návštěvě začne vysvětlovat, že by se děti měly naučit lepším způsobům, většinou ji nechám domluvit. Nechci se hádat a nechci z každé návštěvy dělat rodinný summit o výchově. Jen se občas podívám na jejího syna, který v tu chvíli sedí na gauči, boty má odhozené u dveří, telefon položený na stole, před sebou prázdný hrnek a právě někomu skočil do řeči.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
