Článek
V sobotu dopoledne jsem měla v kuchyni na stole položený seznam potravin od tchyně. Byl napsaný její úhlednou rukou na kousku papíru, který nejspíš utrhla z kalendáře. Dva druhy jogurtů, kuřecí maso, rohlíky, prášek na praní, káva, banány a několik dalších věcí. Úplně dole připsala ještě aviváž, protože ta její oblíbená byla údajně v akci.
Podobný seznam jsem dostávala skoro každý týden už čtvrtým rokem. S manželem Petrem jsme bydleli asi deset minut autem od jeho maminky a já stejně jezdila nakupovat. Petr pracoval na směny, takže se mu to ne vždy hodilo, zatímco já měla pracovní dobu pravidelnější. Zpočátku jsme se na tom domluvili společně. Jeho maminka, paní Marie, už nebyla nejmladší, měla problémy s koleny a velký nákup pro ni představoval komplikaci. Nechtěla jsem, aby se tahala s těžkými taškami v autobuse, a tak jsem jí nabídla, že jí pomůžu.
Jenže z občasné pomoci se postupně stala pravidelná povinnost. Každý čtvrtek mi Marie zavolala, nadiktovala, co potřebuje, a já si v sobotu dopoledne udělala zajížďku do supermarketu. Nakoupila jsem, zaplatila vlastními penězi a potom jí všechno odvezla domů. Peníze mi samozřejmě vrátila, ale za cestu, čas ani samotné nošení nákupů jsem nikdy nic nechtěla. Připadalo mi zvláštní účtovat vlastní tchyni za takovou věc.
Navíc jsem jí pomáhala i s dalšími záležitostmi. Občas jsem jí vyzvedla léky, odvezla ji k lékaři, přenesla balík vody do sklepa nebo jí pomohla s vyřizováním na úřadě. Petr měl ještě bratra Romana, který bydlel na druhém konci města. S maminkou se vídal, ale jeho návštěvy měly většinou jasný začátek i konec. Když potřebovala něco zařídit, často jí řekl, že se musí podívat, kolik za to dostane času a jestli se mu to vyplatí.
Zpočátku mi to připadalo trochu zvláštní. Byl to přece její syn. Jenže Marie na podobný přístup nikdy nenadávala. Naopak ho často chválila, jak je šikovný a jak jí vždycky pomůže, když se domluví.
Petr měl maminku rád, jenže v praktických věcech se na něj příliš spoléhat nedalo. Pracoval jako technik, často měl přesčasy a po návratu domů chtěl mít klid. Když jsem mu někdy řekla, že už mě ty pravidelné nákupy trochu unavují, odpověděl, že přece nemusím všechno dělat dokonale a že maminka není náročná. Jenže právě v tom byl problém. Marie nikdy neřekla, že něco nutně potřebuje, ale vždycky měla připravený další seznam.
Na podzim se situace ještě zhoršila. Její stará pračka začala vytékat a bylo potřeba objednat opraváře. Marie nejprve zavolala Romanovi. Ten jí ale řekl, že se na pračku může podívat až o víkendu, a rovnou dodal, že pokud bude potřeba něco opravovat, bude si účtovat práci. Nakonec se u ní zastavil, podíval se na hadici a během několika minut zjistil, že je uvolněná. Utáhl spojení, pračku pustil a bylo hotovo.
Marie mu za to dala pět set korun.
Dozvěděla jsem se to až o několik dní později, když mi o tom sama vyprávěla. Trochu mě to překvapilo, ale nijak jsem to neřešila. Pět set korun mi připadalo dost za pár minut práce, ale byla to jejich věc. Tehdy jsem ještě netušila, že nejde o výjimečnou situaci.
Zlom přišel o několik týdnů později. Měla jsem volnější pátek a rozhodla se, že nákup pro Marii vyřídím už dopoledne. Potřebovala jsem ještě odvézt synovci Matějovi zapomenuté sportovní oblečení, takže jsem si naplánovala cestu přes druhý konec města. U tchyně jsem se zdržela déle, protože potřebovala pomoct s nastavením nového telefonu. Nakonec jsem tam strávila skoro hodinu.
Marie byla ten den nezvykle hovorná. Vyprávěla mi o sousedce, která si nechala umýt okna, a potom začala mluvit o tom, že si musí zavolat někoho na drobné opravy v bytě. Zmínila přitom i Romana.
„Roman mi minule zase pomohl s tou pračkou. Já mu za to dala pětistovku, protože dneska už nikdo nic neudělá zadarmo,“ poznamenala a ukládala nákup do lednice.
Zůstala jsem na ni chvíli koukat. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně pochopila, co právě řekla.
„Ty mu za to normálně platíš?“ zeptala jsem se.
Marie se na mě podívala, jako bych se ptala na něco naprosto samozřejmého.
„No samozřejmě. Je to jeho čas. Má svoji rodinu a práci. Nemůžu čekat, že mi bude všechno dělat zadarmo.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Sama jsem právě strávila dopoledne nákupem, cestou a pomocí s telefonem. Ani jednou mě nenapadlo požadovat za to peníze. Dokonce jsem kvůli tomu změnila vlastní plány.
„Aha. Takže Romanovi za pomoc platíš, ale já ti čtyři roky vozím nákupy zadarmo?“ zeptala jsem se.
Marie se trochu zarazila.
„Ale prosím tě, vždyť ty jedeš stejně nakupovat. A navíc jsi doma dřív než Petr.“
Cestou domů jsem na tu větu pořád myslela. Vždyť já nejezdila nakupovat jen pro sebe. Vybírala jsem zboží podle jejího seznamu, hlídala slevy, kontrolovala data spotřeby a vozila jí věci až do kuchyně. Kdybych to odmítla, musela by si nákup zařídit jinak. Přesto se moje pomoc považovala za něco, co se vlastně nepočítá.
Večer jsem se o tom zmínila Petrovi. Nechtěla jsem se hádat, jen jsem potřebovala vědět, jestli o tom ví.
„Věděl jsi, že mamka Romanovi platí za každou drobnost?“ zeptala jsem se.
Petr odložil telefon a chvíli přemýšlel.
„Jo, něco jsem zaslechl. Roman jí občas pomůže s opravami a ona mu za to něco dá. Proč?“
Pověděla jsem mu, co jsem slyšela. Čekala jsem, že se nad tím alespoň zamyslí. Místo toho pokrčil rameny.
„Tak jí to nevyčítej. Je to její věc. Když mu chce dát peníze, tak ať mu je dá.“
„Mně nevadí, že mu něco dá. Ale přijde ti normální, že já pro ni čtyři roky dělám nákupy, vozím ji po doktorech a všechno je to samozřejmost?“
„Tak jí řekni, že už to dělat nechceš. Ale nedělej z toho problém mezi ní a Romanem.“
„Já přece nedělám problém mezi nimi. Jen mě mrzí, že moje pomoc má podle ní nulovou hodnotu.“
Petr už na to nic neřekl. Jen mi připomněl, že maminka má problémy s koleny a že bychom jí měli pomáhat oba.
Následující čtvrtek mi Marie znovu zavolala. Tentokrát jsem měla v práci hodně povinností a ještě jsem musela vyzvednout děti. Přesto mi nadiktovala svůj obvyklý seznam. Na konci dodala, že by potřebovala také odvézt dvě těžší krabice do sklepa, protože jí je přivezl kurýr.
Slíbila jsem, že se podívám, jak to zvládnu.
Jenže tentokrát jsem se rozhodla jinak. Nákup jsem jí odmítla zařídit. Řekla jsem jí, že má v okolí několik možností dovážky potravin a že jí klidně pomůžu s objednávkou přes internet. Nebyla nadšená. Tvrdila, že si nechce zvykat na počítač a že jí přece stačí, když se zastavím jako obvykle.
„Já už to ale každý týden nestíhám, Marie. Mám taky svoje povinnosti,“ vysvětlila jsem.
Na druhém konci telefonu nastalo ticho. Potom se ozvalo, že to tedy nějak zvládne.
V sobotu jsem měla poprvé po dlouhé době volné dopoledne. S dětmi jsme vyrazili na procházku a potom jsem doma vařila oběd. Bylo příjemné nemuset sledovat hodinky a přemýšlet, jestli ještě stihnu přivézt tchyni nákup před polednem.
Jenže odpoledne mi zavolal Petr. Jeho maminka mu prý volala a byla rozrušená. Nechápala, proč jsem najednou přestala jezdit.
„Nemohla bys jí to aspoň jednou týdně udělat? Vždyť víš, že se jí špatně chodí,“ začal.
„A proč by jí nemohl nakoupit Roman?“
„Ten má taky svoje povinnosti.“
„Já taky.“
Petr chvíli mlčel. Potom mi řekl, že to celé zbytečně hrotím a že maminka nemůže za to, že jsem se rozhodla počítat každou minutu.
Ta poslední věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Nešlo mi o peníze. Kdyby mi Marie za nákup nabídla dvě stovky na benzín, možná bych je ani nepřijala. Vadilo mi, že moje ochota byla považována za něco, na co má automaticky nárok, zatímco Romanova pomoc měla jasnou cenu.
O několik dní později jsme se všichni sešli u Marie na nedělním obědě. Byl tam Petr, jeho bratr Roman s manželkou Radkou a já. Během jídla se řešilo, že Marie potřebuje přestěhovat starou skříň z ložnice do druhého pokoje. Roman nabídl, že se na to podívá příští víkend. Marie okamžitě navrhla, že mu za pomoc dá tisíc korun, protože to bude určitě těžká práce.
Radka se na nás podívala a zasmála se.
„Ty mu za všechno platíš, mami. Ještě že máš tak šikovného syna.“
Marie se nijak neurazila. Naopak vysvětlila, že nechce nikoho využívat a že si každý zaslouží odměnu za svůj čas.
Seděla jsem u stolu a poslouchala. Potom se Radka obrátila ke mně a zeptala se, jestli pořád mamince vozím nákupy.
„Už ne každý týden,“ odpověděla jsem.
„To je škoda. Ona si na to zvykla.“
Podívala jsem se na Marii. Neřekla nic. Petr si dál mazal chleba máslem, jako by se ho rozhovor vůbec netýkal.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nikdo z nich vlastně nepovažuje moje čtyři roky pomoci za něco mimořádného. Nešlo o nedorozumění ani o zapomenutou odměnu. V jejich představě jsem prostě byla ta, která měla čas, auto a dost ochoty. Roman byl naopak syn, kterého bylo potřeba za jeho služby ocenit.
Po obědě jsem nabídla, že Marii pomohu objednat dovážku. Sedly jsme si k počítači, vybraly obchod a já jí ukázala, jak si může příště nákup zopakovat. Marie nebyla hloupá, jen se bála, že něco pokazí. Nakonec si všechno uložila a byla docela spokojená. Dokonce uznala, že jí to může ušetřit cestování.
Od té doby jí s objednávkami občas pomohu, ale pravidelné sobotní nákupy skončily. Když potřebuje k lékaři, domluvíme se podle možností. Někdy ji odvezu já, jindy Petr nebo Roman. Už ale nepřijímám každou prosbu jako úkol, který musím automaticky splnit.
S Petrem jsme se kvůli tomu ještě několikrát pohádali. Tvrdí, že jsem vůči jeho mamince zbytečně chladná a že jsem si měla říct o peníze, pokud mi na tom tolik záleželo. Jenže právě to mi připadá nejhorší. Nechtěla jsem mít z rodiny zákaznický vztah, ve kterém se každá drobnost přepočítává na bankovky.
Marie mi nedávno znovu zavolala. Potřebovala vyzvednout nový vysavač, který si objednala do výdejního místa. Zeptala se, jestli bych pro něj mohla zajet. Tentokrát rovnou dodala, že mi dá dvě stě korun za cestu.
Poděkovala jsem jí a řekla, že to není potřeba, ale že se musíme domluvit na termínu, který mi bude vyhovovat. Bylo to poprvé, co sama od sebe uznala, že i můj čas něco stojí.
Vysavač jsem jí nakonec přivezla. Pomohla jsem jí ho vybalit a ukázala, jak se nasazuje nástavec. Marie mi nabídla kávu a chvíli jsme si povídaly jako dřív. Nebylo mezi námi žádné velké usmíření, ale ani hádka.
Jen už nechci být člověkem, na kterého si někdo vzpomene pokaždé, když něco potřebuje, a jehož ochotu považuje za samozřejmost. A nejvíc mě na celé věci mrzí, že jsem na to potřebovala čtyři roky a jednu obyčejnou pětistovku za utáhnutou hadici.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.





