Článek
Když bylo Honzovi sedm let, přestala k nim babička Marie jezdit. Do té doby u ní trávil skoro každou druhou sobotu, pekli spolu jablečný závin, chodili krmit kachny k rybníku a v létě ho brávala na zahradu, kde měl vlastní malý záhon s jahodami. Honza si tehdy nedokázal vysvětlit, proč se dospělí přestali zdravit, proč maminka při zazvonění telefonu někdy odešla do kuchyně a proč se o babičce doma najednou nesmělo mluvit. Věděl jen to, že se něco stalo a že za to podle maminky mohla babička.
Jeho matka Lenka se s Marií pohádala kvůli penězům a rodinnému domu. Marie tehdy prodala menší pozemek po svém manželovi a část peněz půjčila Lence na rekonstrukci bytu. Zbytek si chtěla nechat na stáří, protože jí bylo přes šedesát a po manželově smrti žila sama. Lenka však byla přesvědčená, že jí matka slíbila větší částku, než nakonec dostala. Navíc se dozvěděla, že Marie pomohla i jejímu mladšímu bratrovi Petrovi, který si zařizoval dílnu. Z obyčejné hádky se během několika týdnů stal spor, do něhož se vytahovaly staré křivdy, výčitky z dětství i věci, které si obě ženy pamatovaly každá jinak. Lenka nakonec matce řekla, že ji už nechce vidět. Marie jí odpověděla, že ji nebude prosit, aby se k ní chovala slušně.
Honzovi nikdo pořádně nevysvětlil, co se stalo. Lenka mu jen oznámila, že babička jim ublížila a že se s ní nějakou dobu nebudou stýkat. Když se zeptal, jestli za to může on, matka ho objala a řekla, že samozřejmě ne. Přesto mu zakázala volat babičce a odmítla ho k ní vozit. Když se Marie pokusila poslat mu k narozeninám balíček s knihou a čokoládou, Lenka ho nechala ležet na chodbě několik dní, než ho odnesla zpátky na poštu. Honza si toho všiml. Nechápal, proč nemůže mít knihu, kterou mu babička vybrala, když se na ni nikdo jiný ani nepodíval.
První měsíce se ptal často. Potom méně, protože poznal, že se matka pokaždé rozzlobí nebo zmlkne. Jeho otec Roman se do sporu nechtěl míchat. Tvrdil, že jde o záležitost mezi Lenkou a její mámou a že se do toho nebude plést. Když se ho Honza jednou večer zeptal, jestli babička opravdu udělala něco hrozného, Roman chvíli hledal slova a pak odpověděl, že dospělí si někdy dokážou ublížit i kvůli věcem, které by se daly vyřešit jinak. Lenka ho za tu odpověď později seřvala. Honza z toho pochopil, že ani táta mu nepomůže.
Na babičku ale nezapomněl. Věděl, kde bydlí, pamatoval si cestu k jejímu domu a občas se díval z autobusu, když jeli kolem její ulice. Jednou ji zahlédl před obchodem, jak nakládá nákup do tašky. Byla starší, měla kratší vlasy a při chůzi se trochu hrbila. Honza chtěl otevřít dveře autobusu a zavolat na ni, ale řidič už zavíral a on zůstal sedět. Celou cestu domů přemýšlel, jestli ho babička poznala.
Když mu bylo patnáct, našel v zásuvce starý telefon, který rodiče odložili po výměně přístrojů. Byl v něm uložený kontakt na babičku, protože mu kdysi Marie pomáhala telefon nastavit. Číslo si přepsal do svého současného mobilu. Několik dní se odhodlával, než jí napsal krátkou zprávu: „Babi, tady Honza. Můžu ti zavolat?“ Odpověď přišla asi za deset minut. Marie napsala jen, že na něj čekala dlouho a že mu telefon zvedne kdykoli.
První hovor trval sotva pět minut. Honza se jí zeptal, jak se má, a Marie zase jeho, jak jde škola a jestli pořád hraje fotbal. Ani jeden se neodvážil zmínit Lenku. Když se loučili, babička mu řekla, že je ráda, že se ozval, a pak rychle zavěsila. Honza si všiml, že se jí třásl hlas. Následující týdny si psali občas večer, když měl jistotu, že mu matka nekontroluje telefon. Marie mu neposílala dlouhé zprávy ani ho nenabádala, aby se s mámou hádal. Jen se ptala, co dělá, a občas mu poslala fotografii zahrady nebo starého psa od sousedů.
Po několika měsících se domluvili na setkání. Honza tehdy tvrdil rodičům, že jde s kamarádem do města. Ve skutečnosti vystoupil o zastávku dřív a došel k babiččinu domu pěšky. Marie mu otevřela ještě dřív, než stačil zazvonit podruhé. Nejdřív ho objala, potom ho pustila dovnitř a začala se vyptávat, jestli nemá hlad. V kuchyni na něj čekal závin, který si pamatoval z dětství. Chvíli seděli naproti sobě a mluvili o škole, spolužácích a řidičském průkazu, který si chtěl udělat. O rodinném sporu se zmínili až později.
Marie mu řekla, že se s Lenkou pohádaly kvůli penězům, ale že nikdy nechtěla přijít o vnuka. Přiznala, že některé věci mohla říct jinak, jenže se nehodlala omlouvat za to, že část svých úspor rozdělila podle vlastního uvážení. Honza se jí zeptal, jestli se někdy pokoušela s matkou usmířit. Marie sklopila oči a odpověděla, že několikrát volala, ale po čase přestala, protože Lenka telefon nezvedala nebo hovor rychle ukončila. Honza jí věřil, ale zároveň věděl, že slyší jen jednu stranu. Nechtěl z babičky dělat svatou a z matky viníka. Chtěl jen poznat člověka, kterého mu někdo před lety ze života vymazal.
Setkávání pokračovalo skoro tři roky. Honza k babičce chodil přibližně jednou za měsíc, někdy častěji. Pomáhal jí s těžšími nákupy, opravoval drobnosti v domácnosti a občas s ní zajel na hřbitov. Marie mu na oplátku dávala jídlo s sebou a při každé návštěvě mu připomínala, ať se pořádně obléká, protože bývá nachlazený. Jejich vztah nebyl stejný jako v jeho dětství. Honza už byl téměř dospělý, měl vlastní zájmy a někdy ho babiččiny otázky unavovaly. Přesto se k ní vracel. Když mu bylo těžko kvůli škole nebo prvnímu rozchodu, dokázal s ní sedět v kuchyni, aniž by musel všechno vysvětlovat.
Lenka si ničeho nevšimla, nebo si toho všimnout nechtěla. Honza si dával pozor, aby nepřicházel domů s taškou od babičky, a o návštěvách nemluvil. Když se matka někdy zmínila, že Marie zase volala Petrovi, jen pokrčil rameny. Věděl, že lže, a nebylo mu to příjemné. Zároveň si neuměl představit, že by se matce přiznal. Bál se, že by mu začala prohledávat telefon, zakázala mu odcházet z domu nebo by se s babičkou znovu pohádala kvůli němu.
Změnilo se to krátce po jeho osmnáctých narozeninách. Lenka uklízela v jeho pokoji, protože se chystala vymalovat, a našla v šuplíku obálku s fotografií. Byla na ní Marie s Honzou před domem, oba se smáli a babička měla ruku položenou na jeho rameni. Lenka fotografii poznala okamžitě. Počkala, až se syn vrátí z práce na brigádě, a položila ji na stůl v kuchyni. Nejdřív se ho zeptala, odkud ji má. Honza se pokusil odpovědět, že ji našel u starých věcí, ale matka mu nevěřila. Když se zeptala podruhé, přestal zapírat.
„Chodím za babičkou. Už skoro tři roky,“ řekl.
Lenka se na něj dívala, jako by jí právě oznámil něco mnohem horšího. Začala se ptát, jak často tam chodí, co mu Marie říká a jestli o jejich návštěvách vědí i ostatní. Honza odpovídal, že se vídají zhruba jednou za měsíc, že se o ní doma špatně nemluví a že nikomu nechtěl lhát. Jen nevěděl, jak jinak by ji mohl navštívit. Lenka mu vyčetla, že z ní udělal hlupáka a že babička celou dobu čekala na příležitost, jak se k němu dostat. Honza jí odsekl, že babička se k němu nemusela dostávat, protože jí sám napsal.
Právě tahle věta hádku vyhrotila. Lenka začala vytahovat staré události, připomínala peníze, které matce půjčila, i to, jak se k ní Marie údajně chovala před ostatními. Honza ji přerušil a zeptal se, proč mu nikdy nedovolila, aby si na babičku udělal vlastní názor. Matka mu odpověděla, že byl dítě a že ho chtěla chránit. On namítl, že zákaz možná dával smysl první rok, ale ne dalších jedenáct let. Pak vstal a odešel do pokoje. Poprvé v životě za sebou nezavřel dveře potichu, ale prudce jimi praštil.
Roman se pokusil situaci uklidnit, jenže ani jemu se nepodařilo Lence vysvětlit, že Honza už není malý kluk. Následující dny spolu matka a syn mluvili jen o praktických věcech. Lenka mu přestala chystat jídlo na cestu do práce a při každé příležitosti připomínala, že mu zřejmě nestačí vlastní rodina. Honza se rozhodl, že se nebude omlouvat za to, že babičku navštěvuje. Mrzelo ho, že matce lhal, ale nechtěl slibovat, že se s Marií přestane vídat. Když se s babičkou příště setkal, řekl jí, co se stalo. Marie dlouho mlčela a pak se zeptala, jestli kvůli ní nebude mít doma problémy. Honza ji ujistil, že si to s matkou musí vyřešit sám.
Lenka několik týdnů doufala, že syn dostane rozum a návštěvy ukončí. Nestalo se. Honza dál chodil do práce, připravoval se na závěrečné zkoušky a občas zašel za Marií. Matka se s ním postupně začala bavit víc, ale téma babičky zůstávalo mezi nimi jako věc, na kterou se nesmí sáhnout. Jednou při nedělním obědě se přece jen zeptala, jestli Marie pořád bydlí ve stejném domě. Honza přikývl. Lenka chvíli krájela maso a pak se zeptala, jestli je babička zdravá. Byla to první otázka po letech, která neobsahovala výčitku.
Honza jí řekl, že má potíže s kolenem a že se jí hůř chodí do schodů. Lenka už nic neřekla. Po obědě odešla do ložnice a Honza zaslechl, že někomu volá. Nevěděl, jestli Petrovi, nebo tchýni. Nešel se na to zeptat. O několik dní později mu Marie při návštěvě oznámila, že jí Lenka telefonovala. Prý spolu mluvily jen krátce a na usmíření nedošlo. Přesto se Marie při té vzpomínce usmívala. Honza poznal, že pro ni i ten krátký hovor něco znamenal.
Sám nevěděl, jestli se obě ženy někdy skutečně usmíří. Pořád mezi nimi zůstávaly věci, které si nedokázaly odpustit, a Honza neměl chuť rozhodovat, kdo má pravdu. Už ale nechtěl být prostředníkem, který bude každé straně dokazovat, že stojí na její straně. Když se ho matka zeptala, jestli půjde o víkendu za babičkou, odpověděl prostě, že ano. Lenka sklopila oči k hrnku a přikývla. Nebylo to svolení ani omluva. Poprvé po dlouhé době to ale nebyl zákaz.
