Článek
Dětství v době první republiky
Václav Lohniský se narodil 5. listopadu 1920 v Holicích v tehdejším Pardubickém kraji. Na svět přišel jen dva roky po vzniku samostatného Československa, v době, kdy mladá republika prožívala období optimismu a budování nové identity. Vyrůstal v prostředí středostavovské rodiny, kde se kladl důraz na vzdělání, slušné chování a poctivou práci.
Od útlého dětství byl spíše zamyšleným chlapcem. Zatímco jiní vrstevníci trávili čas sportem nebo hlučnými hrami, on rád pozoroval lidi kolem sebe. Už tehdy si všímal drobných lidských zvláštností – způsobu řeči, gest, tiků nebo komických slabostí. Právě tato schopnost pozorování se později stala jedním z pilířů jeho hereckého umění.
Rodinné prostředí bylo klidné, avšak poměrně přísné. Rodiče vedli syna k odpovědnosti a vzdělání. Přestože v rodině nebyla žádná herecká tradice, mladého Václava přitahovala literatura, divadlo a svět příběhů. Už během gymnaziálních studií četl české i zahraniční klasiky a začínal objevovat kouzlo dramatické tvorby.
Jeho dospívání však přerušily dramatické události konce třicátých let. Mnichovská dohoda, okupace českých zemí a následně druhá světová válka zasáhly celou generaci mladých lidí. Lohniský patřil mezi ty, kterým válka vzala bezstarostné mládí i možnost normálně studovat.
Válečná léta a cesta k herectví
Stejně jako mnoho jeho vrstevníků musel během okupace i Lohniský hledat zaměstnání a přizpůsobit se podmínkám nacistického režimu. Přestože ho od mládí lákalo divadlo, válečná situace jeho plány oddálila.
Právě během těchto let však dozrávalo jeho rozhodnutí stát se hercem. Uvědomoval si, že ho nepřitahují kanceláře ani úřednická kariéra. Fascinovalo ho pozorování lidských povah a možnost vyprávět jejich příběhy prostřednictvím divadla.
Po skončení války se konečně otevřela cesta k umělecké kariéře. Lohniský začal působit v oblastních divadlech, kde získával první profesionální zkušenosti. Nebyl hercem, který by okamžitě poutal pozornost vzhledem. Neměl vzhled filmového milovníka ani romantického hrdiny. O to více však dokázal zaujmout přesností projevu, inteligencí a schopností vytvořit výrazný charakter.
Postupně vystřídal několik divadelních scén a vypracoval se mezi respektované charakterové herce. Jeho kolegové později vzpomínali, že nikdy neusiloval o popularitu za každou cenu. Vždy ho zajímala především samotná práce.
První filmové role a cesta mezi hvězdy
Do filmu začal pronikat v padesátých letech. Zpočátku dostával jen menší role, ale režiséři si rychle všimli, že disponuje mimořádnou schopností vytvořit zapamatovatelnou postavu i na malém prostoru.
Lohniský nikdy nepotřeboval hlavní role. Stačilo několik minut na plátně a diváci si ho zapamatovali lépe než mnohé představitele hlavních hrdinů. Jeho výrazná mimika, charakteristický hlas a schopnost přesně vystihnout lidskou směšnost z něj učinily jednoho z nejobsazovanějších herců své generace.
V šedesátých a sedmdesátých letech se stal doslova nepostradatelnou součástí českého filmu. Režiséři věděli, že pokud potřebují věrohodného úředníka, profesora, kariéristu nebo podivína, Lohniský je sázkou na jistotu.
Herec, který uměl hrát lidské slabosti
Jen málokterý český herec dokázal tak přesvědčivě ztvárnit „záporáky“. Lohniský uměl být směšný i protivný současně. Jeho postavy nebyly černobílé. I když hrály záporné charaktery, vždy v nich zůstával kus obyčejného člověka.
Právě proto si je diváci pamatují dodnes. Nešlo o karikatury. Byli to lidé, které každý někdy potkal ve škole, na úřadě nebo v zaměstnání.
Lohniský navíc nikdy nesklouzával k lacinému přehrávání. Vystačil si s drobnými detaily. Někdy stačil jediný pohled přes brýle nebo nepatrné zakoktání a postava byla dokonale vystižena.
Hujer, který se stal legendou
Vrchol popularity přišel s filmem „Marečku, podejte mi pero!“, natočeným roku 1976 podle scénáře Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.
Postava studenta Hujera se stala doslova kulturním fenoménem. Je paradoxní, že Hujer není hlavním hrdinou a ve filmu se objevuje relativně krátce. Přesto se jeho jméno stalo symbolem člověka, který se snaží zavděčit každé autoritě.
Lohniský tuto postavu vytvořil s mimořádným citem. Hujer není zlý člověk. Je pouze až absurdně snaživý. Právě tato lidskost způsobila, že si ho diváci oblíbili.
Během natáčení prý vznikla řada improvizovaných momentů. Zdeněk Svěrák později vzpomínal, že Lohniský měl výjimečný cit pro přesné načasování humoru. Mnohdy stačilo, aby ve scéně jen mlčky stál, a vyvolal smích.
Dodnes patří hlášky spojené s Hujerem k nejcitovanějším v historii české kinematografie.
Chocholoušek a nesmrtelná psychiatrie
Jen o dva roky dříve vznikla další role, která se navždy zapsala do dějin české komedie. Ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ si zahrál docenta Chocholouška.
Postava psychiatra se stala legendární zejména díky svému absurdnímu klidu. Lohniský vytvořil lékaře, který působí současně důvěryhodně i komicky.
Natáčení probíhalo v mimořádně přátelské atmosféře. Herečtí kolegové vzpomínali, že Lohniský často dlouze diskutoval s režisérem Oldřichem Lipským o drobných detailech jednotlivých scén. Nebyl typem herce, který by spoléhal na improvizaci. Každé gesto měl promyšlené.
Slavná věta „Já ti ukážu Koudelku!!“ v závěru filmu, kdy Lohniský střílí z tarasnice, se zařadila mezi nesmrtelné.
Smrťák, kterého se děti nebály
Velmi významnou kapitolou jeho kariéry byla pohádka „Dařbuján a Pandrhola“. Role Smrťáka patří k nejpozoruhodnějším ztvárněním smrti v české filmové historii.
Namísto děsivé kostlivé bytosti vytvořil Lohniský postavu téměř lidskou. Jeho Smrťák působí unaveně, někdy dokonce bezradně. Diváci se ho nebáli, ale spíše mu fandili.
Právě v tom spočívalo Lohniského mistrovství. Dokázal i zdánlivě jednoduchou pohádkovou postavu proměnit v nezapomenutelný charakter.
Adéla ještě nevečeřela a další slavné filmy
Sedmdesátá léta znamenala vrchol Lohniského filmové kariéry. Objevoval se prakticky ve všech významných českých komediích.
Diváci ho mohli vidět ve snímcích: „Adéla ještě nevečeřela“, „Což takhle dát si špenát“, „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, „Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky“ a v desítkách dalších filmů.
Přestože často hrál vedlejší role, býval jedním z herců, na které si lidé po skončení filmu vzpomněli nejdéle.
Divadlo – skutečná láska jeho života
Ačkoliv film mu přinesl popularitu, jeho skutečným domovem zůstávalo divadlo. Významnou část kariéry spojil s Městskými divadly pražskými, kde si získal respekt kolegů i režisérů.
Na jevišti mohl rozvíjet mnohem širší škálu charakterů než ve filmu. Hrál klasický repertoár, moderní hry i komedie.
Byl považován za mimořádně pečlivého herce. Texty se učil dokonale a na zkoušky chodil připravený. Mladší kolegové často vzpomínali, že jim ochotně radil, aniž by se povyšoval.
Soukromý život Václava Lohniského: tichý muž, kterého zasáhly bolestné životní rány
Přestože Václav Lohniský patřil po několik desetiletí k nejznámějším tvářím českého filmu a televize, o svém soukromí hovořil jen velmi nerad. Na rozdíl od některých kolegů nevyhledával publicitu, neposkytoval rozhovory o rodinném životě a snažil se oddělovat profesní kariéru od osobních záležitostí. Mnoho lidí, kteří ho znali pouze z filmového plátna, by bylo překvapeno, jak velký rozdíl existoval mezi jeho hereckými postavami a skutečnou povahou.
Zatímco ve filmech často ztvárňoval podlézavé kariéristy, donašeče, protivné úředníky nebo komické padouchy, v běžném životě působil spíše nesměle. Kolegové o něm hovořili jako o inteligentním, citlivém a velmi slušném člověku. Nebyl hlučný, nevyhledával konflikty a ani na hereckých večírcích nepatřil mezi ty, kteří na sebe strhávali pozornost. Mnohem raději vedl klidné rozhovory v úzkém kruhu přátel nebo trávil čas doma.
Lohniský byl známý svou velkou sebekázní a pracovitostí. Herectví pro něj nebylo prostředkem ke slávě, ale především řemeslem, které bral nesmírně vážně. Texty se učil pečlivě a dlouhé hodiny přemýšlel nad psychologií postav, které měl ztvárnit. Tato důslednost se projevovala i v soukromém životě. Nebyl člověkem, který by jednal impulzivně nebo bez rozmyslu.
Největší životní ranou se pro něj stalo rozpadlé první manželství. Podle vzpomínek lidí z tehdejšího hereckého prostředí odešla jeho první manželka za hercem Josefem Větrovcem. Ačkoli se o této události v médiích prakticky nemluvilo a Lohniský se k ní veřejně nikdy nevyjadřoval, šlo údajně o záležitost, která ho zasáhla mnohem hlouběji, než si okolí uvědomovalo.
Josef Větrovec byl tehdy výraznou hereckou osobností, známou sebevědomým vystupováním a značným charismatem. Situace, kdy Lohniský přišel o manželku právě kvůli kolegovi ze stejné profese, pro něj nebyla jednoduchá. Podle některých pamětníků nesl tuto událost velmi těžce a dlouhou dobu o ní odmítal mluvit i mezi přáteli. Nebyl člověkem, který by své bolesti dával veřejně najevo. Naopak se uzavíral do sebe a snažil se vše překonat prací.
Mnozí kolegové později vzpomínali, že právě po této zkušenosti působil ještě rezervovaněji než dříve. Neznamenalo to však, že by zatrpkl nebo se stal nepříjemným. Spíše si začal více chránit soukromí a důvěřoval jen několika nejbližším lidem.
Po určité době však dokázal svůj osobní život znovu uspořádat. Nalezl nové rodinné zázemí a znovu se oženil. O svých manželkách a rodině však zásadně odmítal hovořit do novin. V době, kdy se soukromé skandály herců běžně nestávaly součástí veřejné debaty, mu to navíc umožňovalo žít relativně klidným životem mimo zájem médií.
Významnou roli v jeho životě hrály také děti. Přestože pracovní vytížení bývalo obrovské a často střídal divadelní představení, natáčení filmů a televizní produkci, snažil se být starostlivým otcem. Lidé z jeho okolí vzpomínali, že v rodinném kruhu byl mnohem uvolněnější než mezi cizími lidmi. Měl rád domácí pohodu a obyčejné chvíle strávené s blízkými.
K jeho povaze patřila také určitá melancholie. Nebyl to člověk, který by neustále sršel optimismem. Spíše měl sklon přemýšlet o životě, lidských osudech a vztazích. Právě tato hloubka mu možná umožňovala tak přesvědčivě ztvárňovat rozmanité lidské charaktery. Dokázal totiž chápat nejen jejich komické stránky, ale i jejich slabosti, obavy a vnitřní nejistoty.
Přátelé o něm často říkali, že měl zvláštní druh jemného humoru. Nebyl bavičem společnosti jako například Vladimír Menšík. Jeho humor byl nenápadný, inteligentní a někdy až ironický. Často stačila jediná poznámka pronesená klidným hlasem a celé okolí se začalo smát.
V soukromí také rád četl. Zajímal se o historii, literaturu a divadlo. Nevyhledával luxus ani okázalý životní styl. Patřil k hercům, kteří se cítili dobře v obyčejném prostředí a nepotřebovali dávat najevo své postavení. Mnoho kolegů později vzpomínalo, že jeho skromnost byla v hereckém prostředí až neobvyklá.
V posledních letech života ho začaly trápit zdravotní problémy. Přesto dál pracoval téměř bez přestávky. Herectví bylo natolik důležitou součástí jeho existence, že si bez něj život prakticky nedokázal představit. Ani když se necítil dobře, nechtěl své závazky rušit a snažil se být profesionální až do posledních dnů.
Právě v tom spočíval jeden z největších paradoxů jeho života. Muž, který na obrazovce ztělesňoval směšné kariéristy, protivné úředníky a komické podvodníčky, byl ve skutečnosti citlivým, slušným a poměrně zranitelným člověkem. Osobní zklamání, zejména rozpad prvního manželství, si nesl v sobě po mnoho let, ale nikdy je nezneužíval k získání soucitu. Raději o nich mlčel a nechával za sebe mluvit svou práci. Právě proto na něj kolegové dodnes vzpomínají nejen jako na výborného herce, ale také jako na člověka s velkou vnitřní noblesou a charakterem.
Hrob Václava Lohniského
Poslední role a předčasný odchod
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začaly přicházet zdravotní problémy. Přesto pokračoval v práci téměř do posledních dnů.
Jedním z jeho posledních projektů byl film „Krakonoš a lyžníci“. Premiéry tohoto snímku se však již nedočkal.
Václav Lohniský zemřel 18. února 1980 v Praze ve věku pouhých 59 let. Pro české herectví to byla citelná ztráta. Mnozí kolegové později říkali, že odešel člověk, který měl stále co nabídnout.
Když byl film uveden do kin, diváci už věděli, že sledují jedno z posledních vystoupení oblíbeného herce.
Odkaz, který přežil desetiletí
Václav Lohniský nikdy nepatřil mezi herce, kteří by budovali kult vlastní osobnosti. Nepotřeboval být hvězdou titulních stran. Přesto po sobě zanechal dílo, které přežilo generace.
Dodnes se pravidelně vysílají filmy, v nichž vytvořil nezapomenutelné postavy. Hujer, docent Chocholoušek nebo Smrťák patří mezi nejznámější figury české filmové historie.
Jeho největším odkazem však není konkrétní role. Je jím schopnost proměnit i malou vedlejší postavu v živého člověka z masa a kostí. Právě díky tomu si Václava Lohniského diváci pamatují i více než čtyřicet let po jeho smrti. Nebyl jen hercem komických podivínů. Byl mistrem charakterového herectví, který dokázal odhalovat lidské slabosti s humorem, pochopením a mimořádnou inteligencí.
Internetové zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Lohnisk%C3%BD
https://www.csfd.cz/tvurce/1368-vaclav-lohnisky/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/14003-vaclav-lohnisky.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/20266-vaclav-lohnisky
https://www.idnes.cz/wiki/osobnosti/vaclav-lohnisky.K462363
https://www.denik.cz/film-a-divadlo/vaclav-lohnisky-hujer-chocholousek.html
https://www.blesk.cz/tema/vaclav-lohnisky
https://www.ahaonline.cz/tema/vaclav-lohnisky
Knižní zdroje
FIKEJZ, Miloš. Český film: Herci a herečky I. Praha: Libri,2006. ISBN 80-7277-332-0
BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu.
Praha: Victoria Publishing, 1996. ISBN 80-85605-94-7
TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století.Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-245-7
ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla.Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0789-1
POSTLER, Milan. Čeští herci a herečky. Praha: Rybka Publishers, 2010. ISBN 978-80-87067-87-3
JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému.
Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1820-1
