Článek
Nikdy mi nevadilo, že jsou děti hlučné. Mám tři vnoučata a dobře vím, že od nich člověk nemůže čekat, že budou dvě hodiny sedět na gauči a šeptat si. Jenže poslední dobou jsem měla pocit, že se u nás doma přestávají dodržovat i ty nejzákladnější hranice. Po každé návštěvě jsem nacházela drobky v sedačce, hračky pod nábytkem, rozházené polštáře a někdy také věci, které jsem musela pracně hledat, protože si je děti odnesly z místa, kam patřily. Manžel Karel to zprvu přecházel s tím, že jsou malí a že jsme také nebyli jiní. Jenže jemu se snadno mluvilo. Zatímco já dávala do pořádku kuchyň, sbírala pastelky a hledala ovladač od televize, on si šel na zahradu zkontrolovat rajčata.
Náš syn Michal má se svou ženou Terezou tři děti. Nejstaršímu Jakubovi je osm, prostřednímu Filipovi šest a nejmladší Rozárce čtyři. Bydlí asi dvacet minut autem od nás, takže se vídáme poměrně často. Dřív k nám jezdili hlavně na nedělní oběd, ale postupně se návštěvy prodlužovaly. Děti si u nás chtěly hrát, Tereza si s Michalem potřebovala něco vyřídit, občas si chtěli v klidu vypít kávu nebo zajít společně na nákup. Vždycky jsem jim ráda pomohla. Sama jsem syna vychovávala s tím, že rodina si má pomáhat, a nechtěla jsem být babičkou, u které se musí každá návštěva domlouvat tři týdny dopředu.
Problém byl v tom, že se u nás děti chovaly jinak než doma. Jakub si oblíbil pracovnu, kde měl Karel počítač a několik šuplíků s nářadím. Filip nejraději vytahoval všechny polštáře ze sedačky a stavěl z nich bunkr. Rozárka zase prozkoumávala skříňky v kuchyni, přestože jsem ji několikrát prosila, aby tam nechodila. Jednou jsem ji našla s otevřenou dózou moučkového cukru, který se jí vysypal na podlahu. Jindy děti objevily krabici s vánočními ozdobami, kterou jsem měla připravenou na přerovnání. Nešlo o žádnou katastrofu, ale člověka unaví, když musí neustále něco hlídat a opakovat stejné věci.
Nejvíc mě mrzelo, že Tereza většinu těch situací odbývala slovy, že jsou děti zvědavé. Když jsem ji požádala, aby Jakubovi vysvětlila, že do Karlových zásuvek nemá sahat, řekla mu to sice, ale vzápětí se obrátila k telefonu a pokračovala v rozepsané zprávě. Filip mezitím vytáhl z knihovny několik časopisů a Rozárka se pokoušela otevřít skříňku pod dřezem. Nechtěla jsem po snaše, aby své děti každou minutu okřikovala. Jen jsem čekala, že když jsme u nás doma, bude respektovat, že některé věci mají své místo a že ne všechno je určeno ke hraní.
Karel mi často říkal, že to příliš prožívám. Podle něj se nic nestalo, pokud se nerozbilo něco drahého. Jenže já jsem měla ráda pořádek a klid. Po práci jsem si chtěla sednout s knihou, uvařit si čaj nebo si na chvíli otevřít okno a poslouchat ptáky na zahradě. Místo toho jsem po jejich odjezdu někdy ještě v osm večer uklízela. A když jsem si postěžovala, připadala jsem si jako někdo, kdo vlastní vnoučata sice miluje, ale nejraději by je měl na návštěvě jen na fotografii.
Rozhodující byla sobota, kdy přijeli všichni po obědě. Michal s Terezou měli večer domluvenou schůzku s přáteli, a tak počítali s tím, že u nás děti zůstanou déle. Neměla jsem s tím problém, dokud jsem nezjistila, že Jakub přinesl do pracovny sklenici džusu a položil ji na Karlův stůl vedle počítače. Filip mezitím tahal z knihovny knihy, protože si chtěl postavit závodní dráhu, a Rozárka se snažila vylézt na kuchyňskou linku, aby dosáhla na sušenky. Když jsem ji sundávala dolů, převrhla se sklenice a džus se rozlil po stole. Naštěstí se nedostal do počítače, ale Karel se pořádně rozčílil.
Tereza děti napomenula, ovšem způsobem, který podle mě neměl žádný účinek. Jakub dostal pokyn, aby si dával pozor, Filip měl knihy vrátit a Rozárka už nesměla do kuchyně. Za deset minut se však všechno opakovalo. Když rodiče večer odjeli, seděla jsem v obýváku mezi rozházenými věcmi a měla jsem chuť se rozplakat. Ne kvůli džusu ani knihám. Bylo mi líto, že se na návštěvu vlastních vnoučat začínám připravovat s obavami, místo abych se na ně těšila.
Druhý den jsem si sedla ke stolu a začala psát seznam pravidel. Zpočátku jsem měla v úmyslu napsat jen pár bodů, ale postupně jich přibývalo. Žádné pití u počítače, žádné otevírání skříněk a zásuvek, hračky po hraní uklidit, knihy vracet do knihovny a na zahradu chodit pouze v doprovodu dospělého. Připsala jsem také, že děti nemají samy rozhodovat, co se bude v domě dělat, a že rodiče by měli zasáhnout, pokud opakovaně ignorují prosbu, aby něco nedělaly. Nakonec jsem dokument nazvala „Pravidla pro návštěvy u babičky a dědy“.
Když jsem si to přečetla, připadalo mi to skoro směšné. Vnoučata přece nechodila do hotelu ani do školní družiny. Jenže každé pravidlo se vztahovalo k něčemu, co se skutečně stalo. Seznam jsem vyfotila a poslala Tereze přes telefon. Do zprávy jsem napsala, že je mám ráda a nechci, aby se naše návštěvy změnily v nepříjemnost, ale že potřebuji, aby se u nás doma respektovala určitá pravidla. Doufala jsem, že to pochopí.
Odpověď přišla asi za dvacet minut. Tereza mi napsala, jestli to myslím vážně, a jestli hodlám vlastním vnoučatům rozdávat domácí řád jako ve škole. Přidala poznámku, že se u nás děti mají cítit vítané, ne hlídané na každém kroku. Bylo poznat, že ji seznam pořádně vytočil. Nejdřív jsem chtěla odepsat, že kdyby je hlídala sama, nemusela bych nic sepisovat, ale zprávu jsem nakonec smazala. Nechtěla jsem se hádat přes telefon a už vůbec ne zatahovat do toho Michala.
Ten mi zavolal večer. Ptával se, proč jsem Tereze posílala seznam a jestli mi opravdu tak vadí, že si děti u nás hrají. Vysvětlila jsem mu, že mi nevadí hra ani hluk, ale že už nechci po každé návštěvě dávat celý dům dohromady. Připomněla jsem mu také, že jsem jim nikdy neodmítla pohlídat děti a že jsem se na ně vždycky těšila. Jen bych byla ráda, kdyby se také oni snažili, aby nám spolu bylo dobře. Michal chvíli mlčel a pak řekl, že si o tom s Terezou promluví.
Následující dny byly trochu nepříjemné. Tereza mi nevolala jako obvykle a ani neposílala fotografie dětí. Nechtěla jsem se vnucovat, ale současně mě mrzelo, že se kvůli několika pravidlům narušily naše vztahy. Pořád jsem si říkala, jestli jsem to nepřehnala. Karel zastával názor, že jsem měla nejprve mluvit přímo s Terezou a neposílat jí hotový seznam. Podle něj to mohlo působit, jako bych ji považovala za neschopnou matku. V něčem jsem mu musela dát za pravdu. Jenže když jsem si vzpomněla na všechny ty situace, nedokázala jsem se zbavit pocitu, že jsem měla právo se ozvat.
Asi po týdnu mi Tereza zavolala sama. Mluvila už klidněji a přiznala, že ji seznam naštval hlavně proto, že jí připadal příliš úřední. Zároveň ale uznala, že některé věci nechávala být jen proto, že nechtěla děti pořád napomínat. Prý si uvědomila, že tím ve výsledku přidělává práci mně. Dodala, že děti doma také nemohou dělat úplně všechno, a že by tedy neměl být problém vysvětlit jim, jak se mají chovat u nás. Neomluvila se přímo a já jsem se také nevracela k tomu, kdo měl v čem pravdu. Domluvily jsme se, že se příště pokusíme začít znovu.
První návštěva po našem rozhovoru proběhla minulou neděli. Přijeli všichni tři, Michal s Terezou přivezli koláč a děti se hned ptaly, jestli mohou na zahradu. Překvapilo mě, že Tereza jim ještě u dveří připomněla, aby si dávaly pozor na věci a po hraní uklidily hračky. Jakub se sice zatvářil otráveně, ale nic nenamítal. Filip si postavil z polštářů bunkr a po chvíli ho zase rozebral, aniž bych ho o to musela žádat. Rozárka se mě zeptala, jestli si může vzít sušenku, a potom si pro ni sama došla až ve chvíli, kdy jsem jí řekla, kde je může najít.
Nebudu tvrdit, že z návštěvy najednou byla tichá a spořádaná událost. Děti běhaly po zahradě, několikrát se pohádaly o hračku a při obědě se Filip polil omáčkou. Rozárka také vytáhla z košíku klubko vlny, které jsem měla připravené na pletení, ale Tereza si toho všimla a požádala ji, aby ho vrátila. Byly to obyčejné dětské situace, které mi dřív připadaly jako začátek dalšího úklidového maratonu. Tentokrát jsem však nemusela všechno řešit sama. Když se děti začaly dohadovat, jejich matka vstala od stolu a šla se podívat, co se děje.
Po jejich odjezdu jsme s Karlem prošli dům. Na stole zůstaly dvě sklenice, v obýváku ležela jedna hračka a na zahradě se povaloval míč. Za necelých deset minut bylo uklizeno. Karel se na mě podíval a poznamenal, že ten slavný seznam možná přece jen k něčemu byl. Neodpověděla jsem mu, že jsem to říkala, protože jsem si nebyla jistá, jestli máme důvod k oslavě. Jedna návštěva přece nic definitivně neřeší.
Tereze jsem večer napsala, že děkuji za příjemnou neděli a že jsem ráda, že jsme se domluvily. Odpověděla, že také, a poslala mi fotografii dětí, jak sedí na zadním sedadle auta a každý drží svůj kousek koláče na cestu. Potěšilo mě to. Zároveň ale vím, že při jedné návštěvě se dá snažit skoro každý. Teprve čas ukáže, jestli se z toho stane běžný způsob, jakým k nám budou jezdit, nebo jestli se za pár týdnů vrátíme ke starým zvykům.
Další neděli zatím nic domluveného nemáme. Nechci Terezu kontrolovat ani se vyptávat, jestli si děti pamatují všechna pravidla. Byla bych ráda, kdyby seznam přestal být tématem a naše návštěvy se zase staly obyčejnou součástí rodinného života. Pořád chci, aby se u nás vnoučata cítila jako doma. Jen jsem konečně pochopila, že to nemusí znamenat, že u nás mohou úplně všechno.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
