Článek
Když nám dcera na začátku prázdnin zavolala, zda bychom si na dva týdny nevzali našeho devítiletého vnuka Tomáše, ani na okamžik jsme nezaváhali. S manželem jsme byli nadšení. Tomáše jsme měli rádi od jeho narození a těšili jsme se, že si společně užijeme léto podobně, jako jsme ho kdysi připravovali našim vlastním dětem.
Bydlíme na okraji menšího města. Máme velkou zahradu, ovocné stromy, nedaleko les, rybník i cyklostezku. Pro dítě představovalo naše okolí téměř ideální prázdninové prostředí. Představovala jsem si společné opékání buřtů, výlety na kolech, koupání i večerní posezení na terase. Jenže už první hodiny po Tomášově příjezdu ukázaly, že naše představy byly úplně jiné než jeho.
Když vystoupil z auta, v jedné ruce držel batoh a v druhé tablet. Zatímco jsme ho vítali, téměř nezvedl oči od obrazovky. Nejdřív jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Říkali jsme si, že je po cestě unavený a že si během několika dní zvykne na jiné prostředí. Jenže to se nestalo.
Během následujících dnů jsme si začali všímat, že tablet není jen běžná zábava. Tomáš na něm trávil prakticky veškerý volný čas. Ráno se probudil a první, po čem sáhl, bylo zařízení ležící vedle postele. U snídaně sledoval videa. Po obědě hrál hry. Večer usínal se sluchátky v uších. Když jsme navrhli procházku, výlet nebo návštěvu koupaliště, většinou reagoval neochotně nebo se snažil co nejrychleji vrátit zpět k obrazovce.
Postupně jsme si všimli ještě jedné věci. Čím více času na tabletu trávil, tím méně byl ochotný respektovat běžná pravidla. Když jsme ho požádali, aby přišel ke stolu, často odpověděl, že přijde později. Když měl po sobě uklidit nádobí nebo si ustlat postel, tvářil se otráveně. Nešlo o žádné velké prohřešky, ale bylo zřejmé, že není zvyklý přijímat pokyny od dospělých bez diskuse.
Po několika dnech jsme zavolali dceři. Nechtěli jsme si stěžovat, spíše jsme se snažili pochopit, jaká pravidla mají doma nastavená. Dcera nám vysvětlila, že se snaží o takzvanou respektující výchovu. Podle ní je důležité, aby si dítě samo vytvářelo vztah ke svému času a samo se učilo rozhodovat. Když jsme zmínili množství hodin strávených na tabletu, odpověděla, že dnešní děti vyrůstají v digitálním světě a že bychom to neměli posuzovat optikou vlastní generace.
Rozhovor skončil slušně, ale neodnesli jsme si z něj dobrý pocit. Měli jsme dojem, že naše obavy považuje za zbytečné.
Rozhodující okamžik přišel asi po týdnu. Venku panovalo nádherné počasí a my jsme naplánovali celodenní výlet k přehradě. Tomáš se však odmítal od tabletu odtrhnout. Nejdříve jsme mu vysvětlovali, že zařízení zůstane doma a že si ho může vzít až večer. Potom jsme ho několikrát požádali, aby ho odložil. Když to nepomohlo, manžel tablet jednoduše vypnul a odnesl ho do skříně.
To, co následovalo, nás šokovalo.
Tomáš propadl obrovskému záchvatu vzteku. Křičel, plakal, bouchal dveřmi a opakoval, že na to nemáme právo. Nikdy předtím jsme ho v podobném stavu neviděli. Trvalo téměř hodinu, než se uklidnil natolik, aby s námi vůbec komunikoval. Tehdy jsme si poprvé uvědomili, jak silnou roli tablet v jeho životě hraje.
Večer zavolal rodičům. Netušíme, jak jim situaci popsal, ale jejich reakce přišla velmi rychle. Druhý den nám dcera telefonovala rozčilená. Tvrdila, že jsme překročili hranice, že jsme syna zbytečně traumatizovali a že jsme nerespektovali způsob výchovy, který si s manželem zvolili. Snažili jsme se vysvětlit svůj pohled, ale bylo zřejmé, že nás neposlouchá.
Od té chvíle se vztahy začaly měnit.
Po návratu Tomáše domů jsme si všimli, že kontaktů ubývá. Návštěvy byly stále méně časté. Když jsme navrhovali společné víkendy nebo výlety, často přišla výmluva, proč to nejde. Na rodinných oslavách jsme se sice potkávali, ale atmosféra byla chladnější než dřív. Měli jsme pocit, že jsme se z blízkých prarodičů stali lidmi, kterým se příliš nedůvěřuje.
Nejvíce nás bolelo, že tím trpěl vztah s vnukem. Kdysi jsme spolu trávili hodně času. Chodil s dědou na ryby, pomáhal mi na zahradě a rád u nás přespával. Postupně však naše společné chvíle mizely. Když jsme se viděli, většinu času stejně věnoval telefonu nebo tabletu. Rozhovory byly kratší a povrchnější.
Dnes od celé události uplynuly téměř tři roky. S dcerou i zetěm komunikujeme, ale naše vztahy už nejsou tak blízké jako dřív. O výchově se raději nebavíme vůbec, protože víme, že bychom se nikam neposunuli. Oni jsou přesvědčeni, že dítě potřebuje především svobodu a minimum zákazů. My si naopak myslíme, že právě jasně nastavené hranice dávají dětem pocit jistoty a učí je fungovat ve světě.
Nejvíce mě mrzí, že se mezi námi nevytvořila propast kvůli velké hádce nebo nějaké závažné křivdě. Vznikla kvůli rozdílnému pohledu na to, co je pro dítě dobré. A přestože jsme se všichni snažili stát na straně Tomáše, nakonec jsme se od sebe vzdálili víc, než by si kdokoliv z nás dokázal představit.
Když dnes vnuka vidím, je mu dvanáct let. Je chytrý, bystrý a dokáže mluvit o technologiích způsobem, kterému už sotva rozumím. Zároveň ale často přemýšlím, kolik skutečných zážitků mu mezitím uniká. A někdy si říkám, že tenkrát nešlo jen o jeden zabavený tablet. Šlo o střet dvou světů, které se už nedokázaly domluvit na tom, kde končí svoboda a kde začíná odpovědnost.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla čtenářka autora. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky.
