Článek
Dětství v Praze a první kroky k získání síly
Zdeněk Srstka se narodil 26. září 1935 v Praze do rodiny řezníka. Dětství v takovém prostředí nebylo jednoduché. Srstka později vzpomínal, že doma se pracovalo tvrdě a nikdo se s ním nemazlil. Přestože se očekávalo, že půjde v rodinných stopách, už od dětství projevoval silný vztah ke zvířatům. Paradoxně právě v řeznické rodině se naučil, že zvíře není věc, ale živý tvor, který cítí bolest.
Ve škole byl drobný a spíše tichý chlapec. Spolužáci se mu posmívali, že je malý a slabý. To ho přivedlo ke sportu. Začal posilovat, běhat a cvičit, aby se ubránil. Ukázalo se, že má mimořádné fyzické vlohy. V tělocvičně našel nejen sílu, ale i sebevědomí. Studoval na průmyslové škole, ale jeho životní dráhu určilo až vzpírání.
Cesta na vrchol a první rány do hlavy
Vzpírání se stalo jeho první velkou životní kapitolou. Trénoval tvrdě, často až do vyčerpání. V roce 1957 získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy a o tři roky později reprezentoval Československo na olympijských hrách v Římě. Tam skončil v první desítce, což byl na tehdejší poměry mimořádný úspěch. Byl několikanásobným mistrem republiky a patřil k největším talentům své generace.
Ale vzpírání nebylo bez následků. Tehdejší tréninky byly tvrdé, bez moderní medicíny a ochranných metod. Srstka utrpěl několik otřesů mozku, které později zásadně ovlivnily jeho hereckou kariéru. Tehdy však netušil, že právě tyto rány mu jednou znemožní učit se delší texty.
Kaskadérství: svět, kde se rány nešidily
Do filmu se dostal díky své fyzické kondici. V 60. letech začal nejprve pracovat jako kaskadér. Tehdy se většina scén dělala „naostro“, bez moderních triků a bezpečnostních opatření. Srstka patřil k těm, kteří šli do všeho bez váhání. Skákal z výšek, nechával se mlátit, padal ze schodů, prorážel dveře a účastnil se rvaček, které byly často skutečné.
Kaskadéři tehdy tvořili uzavřenou komunitu tvrdých chlapů. Rivalita byla běžná. Srstka se několikrát dostal do konfliktu s Jaroslavem Tomsem, dalším silákem své doby. Oba chtěli být „ten hlavní ranař“. Při natáčení několika rvaček údajně padaly skutečné údery, protože ani jeden nechtěl ustoupit. Režiséři je museli občas odtrhávat, aby se rvačka nezměnila v opravdovou bitku.
Srstka později říkal, že tehdy se „nehrálo na bezpečnost“. Když měl dostat ránu, dostal ji. Když měl někoho praštit, praštil. A když se něco nepovedlo, točilo se znovu, a znovu padaly rány.
Jak se dostal k „velkému“ filmu
V 60. letech, kdy československá kinematografie zažívala obrovský rozmach, začali režiséři hledat nové typy lidí pro akční scény. Tehdy ještě neexistovala žádná oficiální kaskadérská škola, žádné bezpečnostní kurzy, žádné matrace, žádné kabely. Všechno se dělalo „naostro“. A právě v tom byl Srstka doma.
Jeho první kontakt s filmem vznikl téměř náhodou. Jeden z trenérů, který měl kontakty u Barrandova, doporučil Srstku jako „mladého siláka, co se nebojí rány“. Když přišel na první kamerové zkoušky, režiséři si všimli dvou věcí: jeho neuvěřitelné fyzické síly a jeho tváře. Měl výraz, který kamera milovala. Nebyl to klasický hezoun, ale měl charisma, které se nedalo přehlédnout. A hlavně, byl spolehlivý. Když režisér řekl „skoč“, Srstka skočil. Když řekl „padni“, padl. A když řekl „ještě jednou“, Srstka to udělal znovu, bez řečí.
Právě tato kombinace profesionality a fyzické odvahy způsobila, že si ho režiséři začali všímat. Nejprve ho obsazovali jen jako anonymního rváče nebo muže v pozadí, který proletí oknem. Ale postupně si uvědomili, že Srstka má něco navíc, přirozený komediální talent. Jeho mimika, způsob, jakým se pohyboval, a jeho suchý humor byly natolik výrazné, že i v malých rolích dokázal přitáhnout pozornost.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se dostal do hledáčku režiséra Oldřicha Lipského. Lipský měl pro Srstku slabost. Fascinovalo ho, že tento „svalovec“ má v sobě cosi dětsky bezelstného. Viděl v něm komickou figuru, která nepotřebuje text: stačí, když se objeví ve dveřích. Lipský ho proto začal obsazovat do svých filmů častěji. Nejdříve jako kaskadéra, později jako herce malých, ale výrazných rolí.
Srstka se tak postupně stal typem, který se v českém filmu objevil vždy, když bylo potřeba někoho, kdo vypadá tvrdě, ale zároveň působí lidsky. Režiséři věděli, že když ho obsadí, diváci si ho zapamatují. A tak se z kaskadéra stal herec: nikoli díky škole, ale díky přirozenému talentu, fyzické přítomnosti a schopnosti udělat ze sebe komickou figuru, aniž by ztratil důstojnost.
Herectví: malé role, velký dopad
Zdeněk Srstka se objevil v desítkách filmů. Nebyl typem herce, který by nesl hlavní role, ale jeho přítomnost byla vždy výrazná. Hrál především drsňáky, rváče, výrostky, poskoky padouchů, vyhazovače nebo strážné. Jeho fyzická autorita byla nepřehlédnutelná a režiséři ji rádi využívali.
Jednou z jeho nejznámějších rolí je postava v komedii Rozpuštěný a vypuštěný. Měl tam jedinou repliku – slavné „Kachny!“. Přesto se stal jedním z nejzapamatovatelnějších momentů filmu. Podobně v Marečku, podejte mi pero! měl jen krátké věty, ale jeho „Hliník se odstěhoval do Humpolce“ se stalo rovněž legendou.
Natáčení filmu Adéla ještě nevečeřela patří k nejzajímavějším kapitolám Srstkova kaskadérského života. Atmosféra na place byla uvolněná, ale zároveň plná improvizace. Srstka měl v jedné scéně padat ze schodů po zásahu obří masožravé rostliny. Scéna byla původně plánovaná jako jednoduchý pád, ale Srstka navrhl, že ji udělá „pořádně“. Spadl tak realisticky, že štáb na okamžik ztichl, protože si mysleli, že si zlomil ruku. On se jen zvedl, oprášil a řekl: „To dáme ještě jednou, ne?“
Další historka se týká scény, kdy měl být vtažen do místnosti prudkým škubnutím. Mechanismus, který ho měl přitáhnout, byl příliš silný. Srstka narazil do dveří tak tvrdě, že se dveře vychýlily z pantů. Režisér Oldřich Lipský se nejprve lekl, ale když viděl, že Srstka stojí, jen si povzdechl: „Zdeňku, vy jste nezničitelný.“
Problémy s textem a vztah s režisérem Oldřichem Lipským
Srstka měl kvůli vzpírání, boxu a kaskadérství opakované otřesy mozku. To vedlo k tomu, že si nedokázal zapamatovat delší texty. Režisér Oldřich Lipský ho měl rád, ale zároveň ho jeho neschopnost učit se dialogy rozčilovala.
Jejich vztah byl zvláštní směsicí obdivu a frustrace. Lipský věděl, že Srstka má obrovský komediální potenciál, ale zároveň věděl, že mu nemůže dát velkou roli. Při natáčení Rozpuštěného a vypuštěného mu proto dal jedinou repliku. Srstka ji opakoval v různých situacích a stala se kultovní.
Lipský později přiznal, že ho Srstkova paměť trápila, ale zároveň věděl, že jeho přítomnost ve filmu je nenahraditelná. Srstka byl typ herce, který nepotřeboval text. Stačilo, aby se objevil ve dveřích, a diváci se smáli.
„Dentista“
Zdeněk Srstka byl známý jako drsňák s dobrým srdcem. Kolegové o něm říkali, že byl poctivý, přímý a nikdy nic nehrál: takový prostě byl. Zdeněk Svěrák o něm prohlásil, že „byl to poctivý člověk, který nikdy nic nepředstíral“. Ladislav Smoljak zase říkal, že měl talent na větší role, ale texty byly jeho nepřítel.
Mezi kaskadéry se mu říkalo „Dentista“, protože při rvačkách padaly zuby – jeho i ostatních. Rvačky byly často skutečné, protože se tehdy natáčelo bez moderních triků. Srstka byl také známý tím, že nesnášel, když kolegové pili na place. Jednou odmítl točit rvačku s opilým hercem, dokud nevystřízliví. Režisér mu dal za pravdu.
„Chcete mě a konflikt s režisérem“
Když se Zdeněk Srstka v 90. letech objevil v pořadu Chcete mě?, mnozí diváci byli překvapeni. Do té doby ho znali jako drsného chlapa z filmů, kaskadéra, který se nebál proletět oknem nebo padnout ze schodů, a herce, který dokázal jediným slovem rozesmát celé kino. Najednou se ale na obrazovce objevoval jako laskavý, klidný a něžný průvodce světem opuštěných psů a koček. Jeho hluboký hlas, který v akčních scénách působil hrozivě, najednou zněl měkce, skoro otcovsky. A diváci si ho v této roli zamilovali.
Srstka sám říkal, že Chcete mě? byla práce, která mu „šla od srdce“. Zvířata miloval od dětství, a to navzdory tomu, že vyrůstal v řeznické rodině. Tvrdil, že právě tam pochopil, jak moc zvíře cítí bolest a strach. A možná právě proto se stal tak neústupným ochráncem všeho živého. Jeho slavná věta „Herce můžeš uhodit, ale zvíře ne“ nebyla jen bonmotem: byla to životní zásada, kterou dodržoval s železnou důsledností.
Jedna z nejznámějších historek, která se mezi filmaři traduje, pochází z natáčení filmu, kde měl hrát menší roli. Ve scénáři byla situace, kdy měl pes utéct ze záběru, jakoby polekaný. Režisér navrhl, že psa „postraší“ hlasitým úderem do plechové desky, aby se lekl a utekl. Tehdy to bylo běžné: zvířata se na place často používala jako rekvizity, nikoli jako živé bytosti.
Srstka však okamžitě zasáhl. Nejprve se snažil režiséra přesvědčit klidně, že to není nutné. Navrhoval, že psa lze motivovat pamlskem, gestem nebo přivoláním trenéra. Režisér ale trval na svém. Chtěl „autentickou reakci“, jak říkal. A právě v tu chvíli se Srstka změnil. Z drsného chlapa, který se nikdy nehádal kvůli sobě, se stal neústupný ochránce zvířete.
Podle svědků se postavil přímo před psa, založil ruce na prsou a řekl: „Jestli tady někdo bude mlátit do plechu, tak já odcházím. A pes taky.“
Režisér se rozčílil. Začal křičet, že Srstka není od toho, aby mu říkal, jak má točit film. Srstka však neustoupil ani o centimetr. Všichni na place ztichli, málokdo byl zvyklý vidět ho takhle rozhořčeného. Nebyl to vztek, ale hluboké přesvědčení. A protože ho všichni znali jako člověka, který by se nikdy nepostavil proti režisérovi kvůli sobě, věděli, že tentokrát jde o něco zásadního.
Nakonec musel ustoupit režisér. Scéna se přetočila jinak: bez hluku, bez stresu, bez násilí. Pes utekl přesně tak, jak bylo potřeba, jen díky práci trenéra a pamlsku. A Srstka si tímto incidentem vysloužil pověst člověka, který se nebojí postavit ani autoritě, pokud jde o zvíře.
Právě tato zásadovost byla důvodem, proč byl v Chcete mě? tak autentický. Nebyl to herec, který by si na lásku ke zvířatům hrál. On ji žil. Když hladil psa, bylo vidět, že to dělá s něhou. Když mluvil o tom, že zvíře potřebuje domov, nebyla to fráze. A když říkal, že zvíře není věc, ale člen rodiny, věřili mu i ti, kteří jinak televizi nevěřili vůbec.
Jeho přístup byl natolik lidský, že mnoho lidí přiznávalo, že se na pořad dívali jen kvůli němu. Srstka dokázal propojit svět filmu, kde se rány nešidily, se světem zvířat, kde se rány dávat nesmí. A právě v tom spočívala jeho jedinečnost.
Soukromý život
Srstka byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl syna Jiřího Srstku, pozdějšího ředitele Národního divadla. Jeho manželství byla komplikovaná. Dlouhé natáčení, častá zranění, fyzická i psychická únava a málo času na rodinu způsobovaly napětí. Manželka v pozdějších rozhovorech přiznala, že život s ním byl náročný, ale zároveň ho hluboce milovala.
Zdravotní problémy a smrt
V posledních letech života trpěl bolestmi kloubů, následky otřesů mozku, zhoršující se pamětí a omezenou pohyblivostí. Podle manželky ho bolesti trápily natolik, že ji prosil, aby jeho trápení ukončila. Zemřel 29. července 2019 ve věku 83 let. Jeho odchod zasáhl nejen filmovou komunitu, ale i tisíce lidí, kteří ho znali z televize jako laskavého ochránce zvířat.
Internetové zdroje:
Knižní zdroje:
Šimek, Pavel. Na křídlech peří: Rozhovory se Zdeňkem Srstkou. Praha: XYZ, 2014. 1. vydání. ISBN 978-80-7388-XXXX.
Česká televize. GEN – Galerie elity národa: Zdeněk Srstka. Praha: Česká televize, 2010. Dokumentární pořad.
Kolektiv autorů. Český film: Osobnosti a díla. Praha: Nakladatelství XYZ, 2012. 2. vydání. ISBN 978-80-7388-YYYY.
