Článek
Jenže velmi brzy začínají přicházet očekávání. Nejprve od rodiny, později od školy, společnosti a prostředí, ve kterém vyrůstáme.
Nenápadně se tak začíná vytvářet představa o tom, jak by měl život vypadat.
Měl by mít určitou podobu. Určitý rytmus. Určité milníky. Vystudovat, najít práci, být úspěšný, budovat kariéru, vytvořit stabilní život. Tyto věci samy o sobě nejsou špatné. Problém vzniká ve chvíli, kdy se přestaneme ptát, zda jsou skutečně naše.
Mnoho lidí totiž postupně přebírá představy o životě, aniž by si uvědomili, odkud vlastně pocházejí. Dělají rozhodnutí, která dávají smysl okolí, ale sami u nich cítí zvláštní vnitřní nejistotu. Jako by jejich kroky byly správné, a přesto ne úplně jejich.
Tento pocit se někdy objeví až po letech. Člověk se ohlédne a uvědomí si, že velká část jeho životních rozhodnutí vznikla spíše z očekávání druhých než z vlastního přesvědčení. Nešlo o jednu velkou chybu. Spíše o řadu malých kroků, které postupně vytvořily cestu.
Žít podle cizího scénáře je přitom velmi snadné. Společnost takové chování podporuje, protože je předvídatelné. Člověk zapadá do známých struktur a nemusí vysvětlovat, proč se rozhodl jinak.
Vytvořit vlastní cestu je naopak mnohem složitější. Znamená to přemýšlet o tom, co je pro nás skutečně důležité. Znamená to někdy přijmout nejistotu nebo nepochopení okolí. A především to znamená převzít odpovědnost za rozhodnutí, která nejsou předem připravená.
Možná proto tolik lidí zůstává v životních rolích, které nikdy vědomě nevybrali. Jsou dostatečně bezpečné a dostatečně známé. Jen někde hluboko zůstává otázka, která se občas ozve v tichu.
Jak by vlastně vypadal život, kdybychom ho psali opravdu sami?
Pavel Hrejsemnou
