Článek
Vždy jsem sobě a okolí namlouval, že na mne stres nemá příliš velký vliv. Ale samozřejmě lžu, proto dělám marketing. Dnes a denně se můžete dočíst, jak z vás tato ošklivá věc vysává život a že pokud jste mladí, všechno nějak jde, ale až začnou roky naskakovat, přijdou potíže. S nimi pak rada paní doktorky: „měl byste se bránit stresu“. A jo, vím že měl, jen úplně nevím jak.
Jistě znáte hrdinské příběhy, ve kterých zmateně pobíhající posádka sleduje blížící se osudový ledovec. Po očku mrká na kapitána stoicky pokuřujícího dýmku za neúnavného točení kormidlem. Ten poté, co zachrání situaci, vyslouží si oddanost všech zúčastněných založenou na přesvědčení, že nás z toho „starej vždycky nějak vyseká“. Ostatně, takových historek jsou plné romány a není třeba pochybovat, že mají reálný základ. Zajímavé by pochopitelně bylo znát i poměr mezi potopenými loděmi i s jejich čackými kapitány a těmi přeživšími. Za pokus by stál i přezkum dalších osudů oněch přeživších hrdinů, hlavně s ohledem na četnost boulí vyrazivších se jim za krkem s předzvěstí neradostných konců na místních hřbitovech. Je zde totiž jistá šance, že každé takové stresové dobrodružství si vybere svou daň v budoucnu, jak říká lékařská praxe.
Já osobně mám výhodu, že mne příroda vybavila tváří pokerového hráče. Pro práci tedy relativně výhodné nastavení, protože nervy na pochodu se během krizových situací většinou nenosí a vyhrává ten, kdo si zachová klidnou mysl. Alespoň se to říká. Samozřejmě nevěřím tomu, že něco jako v krizových situacích chladně uvažující jedinec reálně existuje. Proč si to myslím? Protože vím, jak funguju já. Ve skutečnosti nemám nervy jako špagáty. Jsou spíš jako hlemýžď.
Reaguji na podněty se zpožděním hodin a málokdy se tak v mých rukách zaleskne nůž, a pokud ano, jsem už většinou v místnosti sám, je zhasnuto, zamčeno. V případě výše zmíněného kapitána by se v mé hlavě odehrávalo přibližně toto:
Já: „Hele, ledovec. Ledovci se musíme vyhnout, budu točit kormidlem. Ten ledovec je fakt velkej, páni.“
Všichni ostatní: „Ledovééééc, já tady umřu, jsem si nic neužil, hypotéka teď přejde na děti, proč zrovna já, a ne ten pitomec z práce, máma říkala, že nemám jezdit, čluny na vodu, to je můj člun, tumáš ránu, ta voda bude fakt studená, jsem bez šance, tady přece nemůžu umřít, nebo můžu?“
Nic to ovšem nemění na faktu, že i na mne stres doléhá. Obzvlášť, pokud je podstatnou částí mé práce. A tak sleduju, že se objevují fyzické problémy, které i lékař vysvětluje neustálým napětím. Že stres neregistrujete, totiž neznamená, že ho neregistruje vaše tělo. Nejhorší na stresu je navíc fakt, že se pod jeho vlivem nevěnujete věcem, které máte opravdu rádi.
A tady začíná ten bludný kruh. Ven vede nejspíše mnoho cest, alespoň pro některé z nás. Jako vždy je třeba si uvědomit, zda to vlastně celé máte za potřebí. Když mne posedne mesiášský komplex našeptávající, že beze mne by se zhroutila alespoň jedna malinká část světa a že tedy všechen ten diskomfort dává smysl, začínám o sobě vážně pochybovat.
Možná je právě tohle ten jasně definovatelný bod zlomu, ve kterém si musíte uvědomit, že je něco špatně. A začít se připravovat na změnu, novou výzvu a zároveň čekat na úlevu, která zákonitě přijde. S úlevou také odchází stres a vy začínáte myslet na ty hezké věci, které jste pár měsíců, či dokonce let neřešili. Začínáte se také starat o své, do teď, těžce zkoušené tělo. Litry kafe vyměníte třeba za šípkový čaj, oprášíte běžecké boty, jdete do parku a napíšete něco hezkého, protože vás konečně něco hezkého napadá. A právě tenhle okamžik by si každý měl dát za rámeček a posadit na stůl pěkně pod čumák pro situace, kdy se zase dostanete do mlýnského kola.
Nemá smysl říkat vám, abyste se stresu aktivně bránili, protože buď tak činíte, nebo si myslíte, že nemůžete, nebo objektivně nemůžete. Ale ta představa, že tak budeme žít do doby, než nás stres zabije, je přinejmenším….stresující.
P.S.: Kdysi jsem dělal pro nejmenovanou alkoholovou firmu. Do rukou se nám dostal výzkum ze západní Evropy, ve kterém se zkoumala doba dožití mezi alkoholiky, občasnými pijáky a abstinenty. Vyhrály příležitostné mazavky, za nimi abstinenti, alkoholici skončili, dle očekávání, poslední. Když se ovšem vyloučily úrazy alkoholiků, opravdu nejsou v rozporu s tradicí nesmrtelní, přeskočili i abstinenty. Zajímavé bylo jedno z možných vysvětlení. Stres způsobuje nejčastější civilizační choroby s nejvyšším počtem úmrtí. A alkohol je jedním ze zásadních moderátorů stresu. Nakonec na té jedné sklence před spaním něco bude. Jen doufám že chápete, že jedna nebo dvě neznamená osm nebo deset ;)
