Článek
Čím víc se totiž snažíme zalíbit jiným, tím víc se vzdalujeme sami sobě. Člověk je společenský tvor. Od dětství nás učí, že musíme splnit určitá očekávání, abychom byli přijati. Nejprve se snažíme potěšit rodiče, učitele, později šéfy, partnery, přátele. Chceme, aby nás druzí viděli jako schopné, inteligentní, krásné, úspěšné. A tak se přizpůsobujeme – oblékáme se podle trendů, mluvíme podle očekávání, plníme požadavky druhých, i když nás vnitřně vyčerpávají.
Nekonečná honba za přijetím
Ale co když je právě tahle snaha důvodem, proč se nikdy necítíme dost? Dokud si budeme neustále dokazovat, že jsme dost dobří, vlastně tím říkáme, že nejsme. Neustálé dokazování své hodnoty vychází z předpokladu, že sami o sobě ji necítíme. A tak se uzavírá nekonečný kruh: čím víc se snažíme získat uznání zvenčí, tím prázdnější se cítíme uvnitř.
Ať už se snažíme zalíbit šéfovi, partnerovi, kamarádům nebo náhodným lidem na sociálních sítích, ve skutečnosti toužíme po jediném – po pocitu vlastní hodnoty. Jenže ten nám žádné vnější uznání dlouhodobě nedá.
Komplex méněcennosti a jeho past
Když máme pocit, že nejsme dost dobří, obvykle hledáme řešení ve výkonu. Snažíme se být produktivnější, chytřejší, úspěšnější, krásnější. Chceme si zasloužit obdiv. A tak dřeme, posouváme své limity, pracujeme přesčas, makáme na sobě – jenže ani pak nepřichází vnitřní klid. Jen další výzvy, které je potřeba zdolat. Často si ani neuvědomujeme, jak moc jsme si spojili svou hodnotu s výkonem. Možná nás kdysi pochválili, když jsme přinesli dobré známky, možná jsme získali uznání za výjimečný výkon v práci, možná nás chválili za to, jak moc pomáháme druhým. A tak jsme uvěřili, že abychom byli hodní lásky a úcty, musíme neustále něco dokazovat.
Jenže problém je, že hranice toho, co znamená „dost dobrý“, se neustále posouvá. Dnes vyděláme víc peněz – ale co zítra? Dnes nás pochválili – ale co když příště ne? Dnes jsme někomu pomohli – ale co když to nebude stačit?
Komplex méněcennosti nás žene k čím dál vyšším výkonům, protože v hloubi duše nevěříme, že bychom měli hodnotu jen tak, sami o sobě. A tak jedeme na plný plyn, i když už sotva dýcháme.
Když se snažíme zalíbit, opouštíme sami sebe
Tím, že se přizpůsobujeme očekáváním druhých, se odcizujeme svým skutečným potřebám. Přestáváme vnímat, co doopravdy chceme. Naše vlastní touhy a hodnoty se rozplývají pod tíhou toho, co si myslíme, že bychom měli být.Jak často se rozhodujeme podle toho, co si myslíme, že se od nás očekává? Kolikrát jsme potlačili vlastní přání jen proto, abychom nevypadali „jinak“? Kolikrát jsme se přizpůsobili jen proto, abychom neztratili přijetí druhých?
Ale jaký má smysl žít život, který není náš? Co když skutečná hodnota nespočívá v tom, kolik toho dokážeme, ale v tom, kým jsme, když už nic dokazovat nemusíme?
Jak získat zpět respekt sám k sobě
Pokud cítíme, že se ztrácíme v honbě za uznáním druhých, je čas se zastavit a položit si pár důležitých otázek:
- Proč potřebuji uznání druhých? – Co mi to vlastně dává? Opravdu mi to přináší štěstí, nebo jen chvilkovou úlevu?
- Co chci já? – Když odhlédnu od očekávání druhých, co doopravdy chci ve svém životě?
- Kdy jsem naposledy řekl „ne“? – Umím si stanovit hranice, nebo se bojím odmítnutí?
- Oceňuji se i bez výkonu? – Nepodmiňuji svou hodnotu tím, co udělám, ale tím, kým jsem?
Respekt k sobě začíná tam, kde končí potřeba zalíbit se druhým. Znamená to dovolit si být sám sebou, i když to někdo neschválí. Znamená to nevyměnit svou autenticitu za přijetí. Znamená to věřit, že jsme dost – ne proto, že jsme někomu něco dokázali, ale proto, že prostě jsme.
Proč nejsme šťastní, i když žijeme v blahobytu, se dočtete v tomto článku.
