Článek
Často slyšíme, že za naše problémy může systém, že je to „tak nastavené“. Méně často si ale připouštíme, že systém nevzniká sám od sebe, ale je ve skutečnosti dlouhodobým součtem lidských rozhodnutí – i těch malých, každodenních a zdánlivě bezvýznamných.
Slovo „systém“ je pohodlné. Je dost obecné na to, aby vysvětlilo všechno, a zároveň dost neurčité, aby rozptýlilo odpovědnost. Přitom systém sám žádnou vůli nemá. Nerozhoduje, nenakupuje, nevolí, netvoří hodnoty. To všechno dělají lidé v běžných situacích, v rozhodnutích, která se snadno přehlédnou nebo úmyslně odloží. A právě tady se nenápadně otevírá otázka odpovědnosti.
Odpovědnost přitom neznamená hledání viníka ani přebírání viny za všechno kolem. Znamená schopnost rozlišit, kde máme skutečný vliv, kde náš dosah končí a kde už žádnou odpovědnost neneseme. Ne všechno je řízeno „někde shora“. A zároveň ne všechno lze svést na anonymní celek.
Skutečná odpovědnost se neprojevuje velkými gesty, ale ochotou zpomalit a klást si nepohodlné otázky: proč dělám to, co dělám, a kam tím dlouhodobě směřuji. Některé věci jsou nutné, jiné volitelné a některé zůstávají otevřeným prostorem pro vědomé rozhodování. Právě tady vzniká rozdíl mezi pouhým fungováním a skutečnou účastí.
Tento způsob uvažování je však nepohodlný. Je snazší říci si „stejně s tím nic neudělám“ než si připustit, že něco udělat mohu – i když to nebude rychlé, pohodlné ani dostatečně viditelné. A tak se často vzdáváme i té malé, dobrovolné odpovědnosti, která přesahuje základní rámec systému. Ne proto, že bychom nemohli, ale proto, že vybočení z většinového paradigmatu stojí energii a nese následky.
Právě zde se protínají jednotlivci a systémy. Ne jako nepřátelé, ale jako vrstvy, které se navzájem utvářejí. Lidské systémy existují jen díky lidem. Když se vyhýbáme dobrovolným, každodenním odpovědnostem, pasivně se podílíme na vzniku systémů, které jsou křehké, prázdné a dlouhodobě neudržitelné. Takové systémy nejsou formovány jedním rozhodnutím, ale součtem těch, která byla odložena, neuskutečněna nebo přenesena jinam.
Nakonec nejde o to, zda je systém dobrý nebo špatný. Podstatné je, jaký celek se tiše skládá z našich každodenních kroků a zda jsme ochotni nést alespoň tu část odpovědnosti, kterou nelze delegovat. Systémy vznikající bez naší vědomé účasti nás totiž dříve či později stejně doženou. A otázka pak není, jestli, ale zda v takovém světě bude ještě možné žít jako lidé.
