Článek
Druidové, kněží Keltů, prováděli své náboženské obřady pod posvátnými duby, na nichž se jmelí usadilo. Šestý den po úplňku odstraňovali zlatým srpem větévky a ty pak užívali jako mocného prostředku proti různým otravám.
Po staletí lidé považovali jmelí získané z korun hrušní za zázračné, neboť pomáhalo údajně snadnému početí a porodu. „Jedlové jmelí“ dávali sedláci ovcím do stájí, aby zvýšili jejich plodnost. K léčení poruch ledvin se zase využívalo „dubového jmelí“. To zároveň zabraňovalo schvácení koně, měl-li ho majitel při jízdě u sebe. Nadpřirozenou sílu v sobě ukrývaly i předměty z něho vyrobené – růžence, amulety, náhrdelníky apod. Lidé dříve věřili, že jmelí zasazené do stříbrného šperku a zavěšené nad kolébkou odpuzuje zlá kouzla a čáry.
Ještě v době renesance bylo považováno „jmelí hlohové a jabloňové“, naložené ve víně, za velice účinný lék proti bláznění. Zároveň zahánělo strašlivé sny a vidění.
Lékaři jmelí tehdy pojmenovali Omnia Sanantem – lék na všechny neduhy. Vnitřně bylinu předepisovali při padoucnici, žloutence, zimnici, průjmech, závrati, souchotích.
Významný lékař Petr Ondřej Mathioli doporučoval: „Kdo má červy v břiše nebo v žaludku, požívej prášek ze jmelí ve všech pokrmech a nápojích. Na prášek rozetřené větve a květy zastavují krvácení plicní a děložní.“
Přiložené zevně na otekliny, zhnisané rány a vředy mělo přispět k jejich časnému zhojení. Dnes už sotva někdo uvěří tomu, že „jmelí přistrojené v podobě náplasti na slezinu tuto zmenšuje; vyhlazuje hrubé a ostré nehty na prstech.“
K hlavním obsahovým látkám tohoto poloparazitického keříku patří rozličné živice, bílkoviny, organické kyseliny, sacharidy aj.
Sloučeniny přítomné v rostlině nejsou zatím dostatečně prozkoumány, ačkoliv výzkum probíhá již od počátku minulého století. Ve vědecké literatuře se objevily poměrně nedávno zprávy o tom, že čerstvě vylisovaná šťáva ovlivňuje, popř. potlačuje, růst nádoru. Zmínku o léčbě novotvarů touto léčivou rostlinou najdeme již u starověkých lékařů.
Před časem byly v zahraničí propagovány injekce, které obsahovaly čisté izolované látky ze jmelí. V ojedinělých případech působily proti této zhoubné nemoci. Bohužel protirakovinná účinnost se u zmíněných přípravků naprosto jednoznačně a stoprocentně nepotvrdila a neprokázala.
Použití těchto preparátů v humánním lékařství si proto vyžádá ještě další náročné farmakologické studie. Z toho důvodu je nutno co nejdůrazněji varovat před takovou samoléčbou rakoviny.
V zimních měsících (od prosince do února) se sbírá celá rostlina (Herba visci). Někdy se odřezávají jen větévky a listy (Stipites et Folia visci). Rostlinný materiál se suší při teplotě nepřesahující čtyřicet stupňů Celsia, a to nejlépe rozložený volně ve svazečcích. Suché části charakteristicky voní a chutnají poněkud hořce. Po ukončeném sušení si má jmelí zachovat olivové zbarvení.
V lidovém léčitelství se jmelí používá proti zvápenatění tepen (aterioskleróza) a vysokému krevnímu tlaku. Jednorázově se podává půl až jeden gram prášku ve formě vodného výluhu. Důležitá je příprava za studena, neboť při působení tepla vzniká částečný rozklad účinných složek. Denní dávka nesmí přesáhnout pět gramů, protože vyšší množství může mít na organismus nepříznivé účinky – dochází k odumírání živých tkání. Užívání by měl v každém případě schválit lékař.
