Článek
Po namáhavé cestě dorazil za soumraku Pán s učedníky do jedné vesnické hospody. Po vstupu do krčmy pověsili kabátce na věšáky a usedli za podlouhlý dubový stůl.
Vzápětí jim šenkýř donesl prostou večeři. Poutníci se s chutí dali do jídla. Mezi sebou se bavili o událostech, které během dne zažili.
Jeden z učedníků si všiml nezvyklého počínání místního hosta. Naklonil se k Pánovi a potichu zašeptal: „Pohleď, Mistře, jakýsi muž ti z kapsy kabátu bere peníze!“
Kristus řekl: „Nebraň mu v tom!“
„To, co ten nešťastník provádí, je krádež! Dotyčný je zloděj!“ oponoval druh.
„Ano. Máš pravdu. My ho teď nebudeme soudit. Sám přijde na to, jaký vykonal hanebný čin.“
Nepoctivý muž se záhy vytratil z hostince. Radoval se, jak lehce přišel k bohatství.
Když dorazil domů, před ženou vysázel peníze na stůl. Té se radostí rozzářily oči: „Takové jmění! Pravé zlaté mince! Jak jsi je získal?“
Muž jí pověděl o celé té záležitosti.
Místo vděku se na něj žena obořila: „Ty hlupáku! Proč jsi neprošacoval i ostatní svrchníky?“
„Jsem já to ale trumbera! Vidíš, to mě nenapadlo!“
„Příště budeš chytřejší,“ pravila manželka již mírnějším hlasem.
Oba se blaženě usmívali nad svým štěstím.
Muž uložil peníze do almary.
Pak šli spát. Krátce poté, co ulehli, se přihodila zvláštní věc. Kovové mince se rozžhavily do ruda. Od nich se vznítila dřevěná skříň, která vzplála jako papír.
Oheň byl rázem všude. Hořel stůl, hořela podlaha.
Žena vykřikla: „Muži! Vstávej! Hoří nám chalupa! Musíme rychle odtud, sic uhoříme.“
Vyběhli před dům. S hrůzou se dívali na celou tu spoušť. Mohutné plameny pohltily celé stavení.
Teprve nyní si dal chalupník do souvislosti požár s nečestným jednáním.
„Ach! Co jsem to já nebohý provedl!“ naříkal.
„Přišli jsme o veškerý majetek! Stali se z nás nuzáci. Takový trest jsme si nezasloužili,“ vzlykala žena.
Pozdě bylo na zpytování svědomí.
Na východě pomalu začalo svítat. Objevily první sluneční paprsky. Právě se rodil nový všední den.
