Článek
Na velký kámen usedla moucha. Zavřela oči a vystavila své tělo blahodárným slunečním paprskům. Spokojeně vychutnávala
příjemné chvíle daného okamžiku.
„Pěkný den, není-liž pravda?“ ozval se neznámý hlas.
Když moucha otevřela oči, málem dostala infarkt. Vedle ní usedl vrabec. Takové překvapení vskutku nečekala.
„O-prav-du pěk-ný ,“ blekotala.
„Nádherný den pro mě, špatný den pro tebe,“ řekl sebejistě opeřenec.
Moucha dobře věděla, o čem je řeč.
Společník pravil: „V tuto dobu mé děti potřebují potravu. Hodně potravy, aby mohly rychle růst.“
Nešťastnice tušila, že je to její poslední hodinka. Už se téměř smířila s osudem. Náhle dostala vnuknutí.
„Jestli mě pozřeš, přijdou tvé dětičky o otce.“
Vrabec nechápal význam těch slov.
„Jak to myslíš?“
„Než jsem sem přilétla, spatřila jsem sedláka s puškou. Schoval se mezi keři u kraje zralého obilného lánu a čekal, až se objeví nežádoucí návštěvníci. Jistě tušíš, co měl v úmyslu.“
Opeřenec znejistěl.
Toho okamžitě využila moucha.
„Pokud mi nevezmeš život, vylétnu nad pole, podívám se, jestli tam ještě lovec číhá v úkrytu. Když už tam nebude, dám ti vědět a tím ti zachráním život.“
„To není špatná myšlenka,“ pravil pták.
Než se nadál, moucha zmizela.
Vrabec čekal na místě až do západu slunce. Došlo mu, že byl podveden. Pak vzlétl směrem ke svému hnízdu.
