Článek
Uprostřed pralesní mýtiny seděla na pařezu opice a pročítala ranní noviny. Ani nezpozorovala, že se k ní blíží divoká husa.
„Co nového ve světě?“ optala se příchozí.
Opice sklopila deník. Když uviděla husu, pravila pohrdavě:
„Coby? Nic pro tebe! Takovým věcem nerozumíš!“
Poté pokračovala ve čtení.
Husu ta slova mrzela. Pokývala hlavou a odkolébala se.
Uplynul týden.
Jako obvykle šla husa po úzké cestičce, když tu slyší kohosi naříkat:
„Pomozte mi, prosím, někdo! Pomozte!“
Husa se vydala za plačtivým hlasem. Po chvilce přišla k okraji hluboké jámy. Na dně spatřila opici. Právě tu, kterou nedávno potkala na palouku.
„Achich, ouvej,“ vzlykalaopice.
„Jak se ti to stalo?“ zeptala se husa.
„Lidé zakryli jámu tenkými větvemi a listím. Já nešťastná jsem do ní spadla. To je můj konec! Co nevidět přijdou lovci a zabijí mě.“
Husa chvilku přemýšlela a pak řekla:
„Já tě vysvobodím!“
„Ty? Tolik síly přece nemáš, abys mě odtud vytáhla,“ bezradně odvětila opice.
Vyčerpaná únavou, hladem a žízní, propadla beznaději. Odevzdaně přijala svůj nebohý osud.
Husa na nic nečekala. Jednala rychle a rázně. Uchopila do zobáku okolní klacíky, kaménky, části větví a vše naházela do prolákliny. Netrvala dlouho a opici se podařilo dosáhnout okraje. Rázem byla vysvobozena. Než se husa vzpamatovala, zmizela v džungli. Za záchranu ani nepoděkovala. Huse to však nevadilo. Byla ráda, že zachránila jeden drahocenný život.
Opici brzy otrnulo.
Ještě týž den ležela ve stínu pod stromem a rozumovala:
„Proč zrovna mě potkala taková nešťastná událost a ne tu prostoduchou husu? Je to ale na světě nespravedlnost! Hlupáci zkrátka mají vždy štěstí!“
