Článek
Spásu hledali lidé jak v přírodě neživé, tak i v živé. Příroda jako univerzální dárkyně je lákala svými rozmanitými projevy a variantami.
Živočišná říše poskytovala nepřeberné množství rozličných druhů. Staří lékárníci zpracovávali ve svých apatykách malé živočichy - mravence, včely, vosy a pavouky, jichž se užívalo proti malárii. Přípravky ze škorpiónů a bource morušového zastavovaly krvácení z nosu. Slunéčka sedmitečná pomáhala proti bolestem zubů, majky zase proti vzteklině. Žloutenku a vodnatelnost léčily stonožky, svinky a dešťovky. Švábi, hlemýždi, ježci a krtci byli součástí léků, které odstraňovali křeče. Prášek z usušených zmijí se užíval proti kožním vyrážkám. Vysoký krevní tlak léčily pijavice.
Z vnitřních zvířecích orgánů se hojně prodávala k léčení úhoří, telecí, jelení a vlčí játra. Oblíbená byla žluč psí, koňská a býčí. Při očních chorobách se například předepisovala žluč ze štik. K léčebným účelům posloužilo srdce z jelena, telete a netopýra. Dětem postiženým padoucnicí se doporučovalo k užívání srdce ledňáčka.
Pestrý výběr měli středověcí lékárníci v živočišných tucích. Sloužily jednak k přípravě mastí, náplastí, balzámů, jednak jako léky k vnitřnímu užívání. Oblíbena bývala sádla divokých hus, kachen, slepičí, volavčí, křepelčí, labutí, nechyběla ani kapouní, z lesních káňat, supí, z divokých kocourů, ani psí a vlčí, liščí, z kolčav, z divokých a domácích králíků, bobří, ze svišťů, z ježků, z koňských krků, úhoří, z domácích a cizokrajných zmijí a sádlo lipaní.
Početnou skupinu tvořily živočišné produkty bohaté vápníkem. Zastoupeny byly kančí zuby, čelisti a zuby štičí, zuby z „mořského koně“, tj. z hrocha, obratle liščí, drobné kůstky rybí, kostra zmijí a slonovina. Hojně bývaly expedovány práškované mořské houby bohaté na jód. V historických lékařských knihách nesměla chybět zmínka o červeném a bílém korálu, sépiové kosti, vaječných skořápkách, lasturách z ústřic, škeblích.
Drahocenným a univerzálním léčivem byl upráškovaný roh z jednorožce. Ve skutečnosti se jednalo o zub z narvala, tj. mořského savce z rodu kytovců. První popis tohoto vybájeného zvířete nacházíme u antického polyhistora Plinia. Středověká farmakologie popisovala jednorožce jako zvíře mající podobu koně, hlavu jelena, nohy slona a ocas divokého prasete. Uprostřed čela nesl asi jeden metr dlouhý roh. Vysoká cena tohoto léčiva byla určována výjimečným způsobem nesnadného sběru. Jednorožec mohl být chycen pouze tehdy, spatřil-li čistou pannu (virgo intacta). Tehdy zkrotl, položil hlavu do jejího klína a usnul. Teprve pak mu mohl být roh odebrán.
Roh z jednorožce byl považován nejen za výtečné antidotum (prostředek proti působení jedů), ale i za předmět, který měl neuvěřitelné schopnosti - zejména v oblasti mužské sexuality. Proslulá abatyše Hildegarda z Bingenu pokládala játra z jednorožce za vynikající lék proti malomocenství.
Je zajímavé, že medikace rohu z jednorožce se udržela až do 19. století. Ještě okolo roku 1850 bylo v některých vědeckých spisech uváděno, že „jeho jsoucnost není sice dokázána, ale také ne vyvrácena.“
Výše uvedená léčiva jsou jen nepatrnou ukázkou pestrého a bohatého výběru, z kterého čerpala dobová nauka o lécích (materia medica). Tehdejší mylné názory o vzniku a příčinách nemocí často vycházely z pověr a mýtů a mnohdy jen dogmaticky přejímaly vědomosti antické medicíny. Teprve až rozvoj přírodních věd nashromážděné poznatky utřídil, kriticky zhodnotil a tím umožnil, aby mohlo dojít k jejich novému využití v lékařské praxi.
