Hlavní obsah
Umění a zábava

Můj první akt a počůraná žákajda

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pavel Mészáros

Fotograf Petr Berounský se svým nakladatelem a hlavní kmotrou Pavlínou Babůrkovou.

6. 4. 8:38

Poklidný rozhovor o neklidném životě fotografa Petra Berounského.

Článek

Lucie Bílá, Jiří Korn, Daniel Hůlka, Michal Tučný a řada dalších osobností české hudební scény a uměleckého světa. Ti všichni prošli ústeckým ateliérem fotografa Petra Berounského. Jeho profesní dráha byla bohatá, mnohdy bouřlivá, ale v každém případě plná událostí a zážitků, které umí napsat jen sám život. Před časem se rozhodl svoji profesní kariéru ukončit, ale protože se chtěl o své vzpomínky podělit, přidal ke svým tisícovkám fotografií i knihu. Spolupráci na ní nabídl spisovatelce a novinářce Lence Stránské, a tak vznikla publikace, která je vedena formou velmi otevřeného rozhovoru. Její název přesně odpovídá Petrovu naturelu a jeho životnímu krédu, které lze vystihnout slovy „na nic si nehrát a být svůj“.

„Můj první akt a počůraná žákajda“. Název pro knihu dost neobvyklý a svérázný. Co vystihuje?

Předně bych chtěl opravit skutečnost, že Lenka Stránská mě oslovila sama, zda by se mnou nemohla udělat knihu o mně. Známe se od revoluce, občas jsme pracovali na společných projektech, a moje vyprávění jí nejspíš přišlo natolik zajímavé, že chtěla, aby ty historky nezapadly. Mě by to, upřímně, nikdy samotného nenapadlo. Název knihy je opět práce Lenky. Já se opravdu u těch svých prvních aktů, jakožto introvert, dost zapotil. A ta „žákajda“ to jen doplňuje, protože jsem nebyl tak vzorné dítko své doby.

Ke svému záměru pověsit na hřebík úspěšnou kariéru fotografa celebrit (i když vím, že tohle slovo nemáte rád), jste dozrál časem, nebo je to okamžité rozhodnutí?

Nějaký čas, měřeno spíš roky, mě ta práce již psychicky vyčerpávala. Jak se říká, vyhoření. Neustále v jakési pohotovosti, nic nezkazit, nic nezapomenout, neustále potkávat lidi s jejich osudy, které musí člověk pozorně vyslechnout, aby se do duše zákazníka dostal, naboural. To byl asi největší důvod. Proto jsem zase začal jezdit do lesa na vandry, abych nabral sílu. Časem jsem zredukoval můj pracovní týden na 3 dny a ve čtvrtek dopoledne hurá ven. Do toho jsem poznal svou současnou manželku Radku. Když už žila se mnou, ještě jsem zkoušel fotografovat, ale s ohledem na to, že po rozvodu s druhou ženou žijeme společně v původním atelieru, nás to dost omezovalo. Dostavil se důchodový věk a já vše ihned ukončil a začal se věnovat Radce, která, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, potřebuje celodenní péči.

Kniha začíná vzpomínkami na vaše začátky, které odpovídají době – psala se léta šedesátá a vy jste rozhodně nebyl typ spořádaného občana, což vám vyneslo nemálo životních úskalí.

Vyrůstal jsem v rodině, která opravdu nebyla nakloněná režimu. A to se v člověku nějak odrazí a časem zúročí. Tatínek vstoupil do KSČ někdy ve třicátých letech a v roce 1951 vystoupil na protest proti inscenovaným politickým procesům. Dokonce byl za protektorátu zavřený, ale vždy říkal, že by raději podal ruku Němci, než Rusákovi, tak je nenáviděl. A ještě vzpomínám na jedno jeho rčení: „Evropa končí pár kilometrů za Břeclaví, pak už je to temný Balkán a Asie, odkud nikdy nepřišlo nic dobrého…“ No a maminka, Plzeňačka, osvobozená v jejích šestnácti letech americkou armádou – to hovoří za vše.

Foto: Petr Berounský

V profesionálním ateliéru na rohu Fučíkovy a Pařížské v Ústí nad Labem, Petrova první barevná fotografie s méďou.

Rok 1968 vás hodně poznamenal, a hlavně vaši rodinu. Jak se to odrazilo na vašem vnímání světa?

V roce 1968 mi bylo dvanáct let. Naši před námi nikdy nic neskrývali, jako v řadě jiných rodin. U nás se poslouchal Hlas Ameriky, Svobodná Evropa. Díky tomu jsem v tom věku byl už dost v obraze. Uměl jsem si to srovnat v hlavě. Protože jak táta, Sokol, vlastenec a Masarykovec, tak maminka-skautka, nám hodně vyprávěli o historii. Maminka často vzpomínala na svého tátu, kterého jsem nezažil. Dávala jeden příklad za mnohé: Dědeček byl těžce nemocný astmatik. Protože byl inženýr, který se snad podílel na výstavbě Martinských pecí, dostal od Američanů nabídku, aby po válce odešel do Států i s rodinou. Že prý ho tam vyléčí. On odmítl, že tady musí zůstat, protože ho republika bude potřebovat. Podle toho se nesla naše výchova s bráškou.

Ve své knize na tátu často vzpomínáte. Jaký byl váš vztah a co si z něj nesete v sobě?

Můj otec bohužel v době, kdy jsem byl na vojně, zemřel. Před vojnou, v mých telecích létech, jsme si občas moc nerozuměli, ale to zase neznamenalo, že by byla mezi námi nějaká propast. Prostě diskotéky přes týden, vandry o víkendu, a učení – nic moc. Ale co vím, říkala maminka, že byl na mě hrdý. Jen lituji, že se nedožil dnešních dnů. Nejen kvůli komoušům, ale i kvůli mně. On byl strůjcem všeho, co jsem v životě dělal a dokázal. On může za to, že jsem fotograf. Vždy mi kladl na srdce: neudělej ostudu svému jménu a chovej se podle toho.

Foto: Petr Berounský

Táta komouše nenáviděl, ale maloval potentáty do průvodů, aby bylo co jíst.

Vyrůstal jste v době reálného socialismu, prožil tehdy i léta učňovská a vojenská. Svůj nesouhlas s tehdejším režimem jste dával od mládí nepokrytě najevo. Přesto – vzpomínáte na tohle období jen ve zlém?

Zase takový rebel jsem nebyl. Pro mě byly vandry to hlavní, tam jsme se sice s SNB potýkali, ale brali jsme to jako nutné zlo. A občas jako dobrodružství. Zajímal jsem se o americký vesmírný program Apollo, psal do NASA a chodily mi odtud domů tištěné fotomateriály. A jednou mě předvolali na krajskou správu SNB. Dusili mě tři hodiny, aniž bych tušil proč. Potom to na mě vybalili s tím, že musím přestat, jinak se nedoučím. Ale to už nestihli, byl jsem ve třeťáku. Na vojně jsem po pěti měsících byl už „samostatná jednotka“ – fotograf, promítač a aranžér. Prostě fajnová vojna.

Kdy jste se začal cítit skutečným fotografem?

Nejspíš v roce 1983, kdy jsem začal dělat technickou a reklamní fotografii a fotit zpěváky, herce, divadlo a podobně.

Jak se změnila vaše profese s nástupem svobody v roce 1989?

Dost zásadně, šel jsem v roce 1990 na „volnou nohu“. Jinak se pro mne moc nezměnilo. Fotografoval jsem snad všechny podniky od Děčína po Chomutov. Všude na mne měli spojení. A když si po Listopadu ti lidé založili své firmy, opět použili to moje telefonní číslo. Nikdy jsem si v době svobodného podnikání nemusel dělat reklamu. Spíš jsem nestíhal.

Vaším ateliérem prošly zástupy modelek, ale podle vašich slov vás zrovna tohle focení moc nenaplňovalo. Ale byly i určité výjimky.

Určitě, jako první skutečnou modelku jsem měl před objektivem Kačku Kornovou. To ještě nebyla Kornová, ale Jiří jí přivedl s tím, abych jí udělal foto na její promo. Bylo to kolem roku 1987. Potom následovala Pavlína Babůrková a o něco později Vlaďka Erbová.

Foto: Petr Berounský

Se svými modelkami - rok 2016. Vlaďka Erbová a Pavlína Babůrková.

Profese fotografa vás svedla dohromady i s řadou hvězd českého šoubyznysu. S některými z nich vás pojilo i přátelství. Nebudu se ptát, na koho z nich nejraději vzpomínáte, abychom na někoho nezapomněli, ale zeptám se jinak: vzpomenete na někoho, koho si opravdu vážíte jako umělce i jako člověka?

Tak na prvním místě si vždy vzpomenu na Michala Tučného: skromný a pokorný člověk. Focení s ním byl vždy balzám na duši. Lucka Bílá, opět krásná čistá duše. S Luckou jsem v divadle prožil pár let. A vždy rozdávala spoustu energie i v momentech, kdy na tom nebyla dobře. Silná osobnost. A nesmím zapomenout na Jiřího Korna – pedant na sebe, perfekcionista, profík každým coulem.

Foto: Petr Berounský

První focení s Lucií Bílou, rok 1988.

Kromě mladých a atraktivních dívek jste měl vzácnou možnost fotografovat i podstatně starší objekty – třeba Věstonickou Venuši. S tím souvisí i vaše zahraniční cesty a spolupráce s Archeologickým ústavem na vykopávkách v Africe. Jak k tomu došlo?

Kamarádka, tak trochu i má modelka pro jeden kalendář, studovala archeologii v Plzni. Tak jsem se dostal k focení pro archeology, k Věstonické Venuši a podobně. Později mi zavolal Mirek Bárta, ředitel Archeologického ústavu při Univerzitě Karlově v Praze, zda bych nechtěl s nimi do Súdánu nafotit nějaké artefakty. Takové nabídky se neodmítají, natož panu profesorovi.

Foto: Petr Berounský

V Africe s českými egyptology. Zahaleni při písečné bouři.

Je o vás známo, že od dětství milujete Mayovky a Vinnetou a Old Shatterhand vás poznamenali na celý život. Svou sbírku „vinnetouovských“ artefaktů jste dokonce vystavoval.

Jednalo se o sbírku českých překladů knih o Vinnetouovi od Karla Maye. Díky tomu jsem poznal asi největšího znalce v oboru v Čechách, Jana Kotena, majitele Archivu Karla Maye.

Od indiánek je jen kousek ke country muzice. Jste tramp tělem i duší a v maskáčích trávíte léto dodnes. Co se vám vybavuje, když se řekne jméno Michal Tučný či Fešáci?

Michala jsem už zmiňoval. Pravidelně jsme jednou za měsíc navštěvovali fešácké „Salony“, tak se pořad jmenoval. A časem došlo k tomu, že Michal odešel a postavil si z ústeckých muzikantů kapelu Tučňáci. Už si nepamatuji, kdo přišel s nápadem, jestli bych neudělal Michalovi foto na LP desku a plakát. Tím vznikla naše spolupráce. S Karlem Poláčkem jsme se znali již dlouho, protože jsem mu fotografoval jeho výrobky z kůže. A časem i celé Fešáky, včetně spolupráce na jejich knize k 50. výročí založení kapely. No a v létě 2022 jsme měli část kapely na svatbě s Ráďou a Robert Moucha byl její svědek.

Vaše trampské akce s country muzikou na severu Čech se staly legendou. Ale nešlo vždycky jen o muziku, protože k trampingu patří i dobré jídlo. A vy se ke kotlíku i ke sporáku opravdu umíte postavit s erudicí profesionála – nakonec některé zajímavé recepty obsahuje i vaše kniha. K vaření jste měl vždycky kladný vztah?

Ne, kladný vztah se vyvinul z nouze. Popisuji to v knize. V prvním manželstvím jsem připálil i vodu na čaj. V druhém manželství jsem už vařil rád, čerpal jsem od maminky. Zlom nastal s vánočním dárkem od mé druhé ženy v podobě poukazu na kuchařský kurz ke Zdeňku Pohlreichovi. Tam jsem trochu pochopil, o čem vaření asi je. Ale stále se učím, protože mi scházejí základy, postupy a podobně. Stejně jak s oblibou říkám dnešním amatérským fotografům. Určité zásady se v obou profesích musejí ctít.

V posledních letech váš život dostal další, zcela nový rozměr. Ve zralém věku jste se znovu oženil a váš vztah nepatří k úplně běžným. Taky mu předcházely dost bouřlivé události. Ale podrobnosti už nechám na vás.

Foto: Petr Berounský

Foto s manželkou Radkou na vánoční přání, rok 2019.

No přece to tady nepropálíme. To už si knihu nikdo nekoupí. Jen heslovitě. Věkový rozdíl 44 let, láska, zrada, únos, policie, svatba.

Když jsem četl vaši knihu, dospěl jsem k závěru, že i přese všechny životní kotrmelce jste v podstatě stále optimista, a cítím z ní určitou životní pravdu – že nikdy není na nic pozdě.

Ano, máte pravdu, jsem pesimistický optimista. A to mě právě drží celý život nad vodou.

Foto Petr Berounský

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz