Článek
Můj drahý příteli,
píšu Ti, protože Ti to prostě musím všechno povědět. Vzpomínáš, jak jsme se bavili o Barceloně? Jak jsem si ji představoval jako takové to prosluněné, trochu líné město u moře? Tak na to zapomeň. Tedy, slunce a moře tu jsou, ale lenost? Ani náhodou. Tohle město pulzuje takovou energií, že tě to pohltí, rozebere na kousky a zase složí dohromady. Jsem tu teprve pár dní a už teď vím, že kousek mého srdce tu zůstane navždy.
Všechno to začalo pohledem na Sagradu Famílii. Znáš ji z fotek, jasně. Já taky. Ale žádná fotka na světě tě nepřipraví na ten moment, kdy ji uvidíš na vlastní oči. Z dálky vypadá jako obrovský, detailně propracovaný hrad z písku, který nějakým zázrakem nechal na zemi obr. Její věže se tyčí k nebi jako roztavené voskové svíce nebo jako termitiště z jiného světa. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem si připadal menší a menší.
Ale ten skutečný šok, ten moment, kdy se mi zatajil dech, přišel uvnitř. Příteli, to není kostel. To je zkamenělý, posvátný les. Místo masivních, těžkých pilířů tu stojí štíhlé sloupy, které se pod stropem rozvětvují jako koruny stromů. A to světlo! Gaudí musel být génius nebo blázen, možná obojí. Vitrážová okna na jedné straně hrají všemi odstíny modré a zelené, jako když slunce prosvítá skrze listí po dešti. Na druhé straně explodují v teplých tónech oranžové a červené, jako při západu slunce. Světlo tančí po podlaze, maluje barevné skvrny na kamenné kmeny a ty jen stojíš, s hlavou zakloněnou, a nechápeš. Cítil jsem se tak nepatrný a zároveň součástí něčeho obrovského, věčného. Není v tom nic tísnivého, jen čistý úžas.
Z tohoto duchovního snu jsem se potřeboval probudit něčím hravějším, a tak jsem zamířil do Parku Güell. A to je přesně ono – hravost. Jako by se Gaudí rozhodl, že si postaví svůj vlastní pohádkový svět na kopci nad městem. Hned u vchodu tě přivítají dva „perníkové“ domečky, a pak už se jen ztrácí v barevné fantazii. Všude jsou mozaiky z rozbitých kachliček, technice říkají trencadís. Nejslavnější je samozřejmě ta vlnitá lavička, která se vine kolem celého prostranství. Sedl jsem si na ni a jen tak pozoroval lidi. Každý kousek té lavičky je jiný, plný barev a tvarů. A ten výhled! Celá Barcelona ti leží u nohou, šachovnice ulic, v dálce se třpytí moře a nad tím vším se tyčí věže Sagrady. Vzduch voněl po borovicích a hlíně a z dálky se ozývaly tóny španělské kytary nějakého pouličního umělce. Bylo to dokonalé místo na to, aby si člověk prostě jen sedl a byl.
Když jsem měl dost klidu, vrhl jsem se do absolutního opaku – do tepajícího srdce města, na La Ramblu. Tohle není ulice, to je řeka lidí. Proudí oběma směry, míjí se tu turisté s batohy, místní s nákupními taškami, pouliční umělci převlečení za živé sochy i prodavači květin. Je to chaos, ale fascinující chaos. Vzduchem se nesla směsice vůní – sladká vůně vaflí, čerstvé květiny a z nedalekého trhu La Boqueria i slaná vůně moře a koření.
Právě La Boqueria byla další smyslová exploze. Vstoupit tam je jako vstoupit do kulinářského ráje. Hory ovoce v barvách, jaké jsi nikdy neviděl, dokonale srovnané do pyramid. Stánky s visícími sušenými šunkami jamón ibérico, jejichž vůně je prostě omamná. Pulty plné ledu, na kterém ležely všechny možné mořské potvory, které si jen dokážeš představit. Koupil jsem si kelímek čerstvého mangového smoothie a jen tak se procházel a nasával tu atmosféru. Zvuky cinkajících skleniček od tapas barů, pokřikování prodavačů a šum stovek rozhovorů v desítkách jazyků. Tady to město opravdu žije.
Z toho pulzujícího davu jsem pak udělal jen pár kroků stranou a ocitl se v úplně jiném světě – v Gotické čtvrti (Barri Gòtic). Jako bys prošel časovou bránou. Široký bulvár se změnil v úzké, křivolaké uličky, kam slunce sotva dosáhne. Vysoké kamenné zdi dýchaly historií a chladem. Všude panovalo ticho, které jen občas prořízl zvuk kroků na staletých dlažebních kostkách nebo smích doléhající z nějakého skrytého náměstíčka. Ztratil jsem se tam. Úmyslně. A to ti doporučuji taky. Jen tak chodit bez cíle a objevovat. Malé, zapadlé dvorky, prádlo visící z balkonů, starobylé kašny a malé rodinné obchůdky. Najednou se přede mnou zjevila obrovská barcelonská katedrála, majestátní a tichá strážkyně této čtvrti. Bylo to magické, jako procházet se labyrintem plným tajemství.
A na závěr dne, když už mě bolely nohy a hlava byla plná vjemů, jsem došel až k moři, na pláž Barceloneta. Ten přechod byl neuvěřitelný. Z úzkých uliček jsem najednou vyšel na otevřenou promenádu, do tváře mě udeřil slaný vítr a přede mnou se rozprostřelo nekonečné modré moře. Změť zvuků města nahradil rytmický šum vln. Sundal jsem si boty, zabořil nohy do teplého písku a jen tak stál a díval se. Pláž byla plná života – lidé hráli volejbal, opalovali se, smáli se. V dálce pluly lodě a nad hlavou mi křičeli racci. Byl to pocit absolutní svobody a klidu. Po vší té architektuře, historii a chaosu to bylo dokonalé zakončení. Jen já, písek a moře.
Barcelona není jen město, které navštívíš. Je to město, které prožiješ. Každým pórem. Je to směsice Gaudího snové architektury, gotické melancholie, pulzujícího života na ulicích a klidné síly moře. Ještě toho mám tolik co objevovat, ale už teď vím, že tohle je láska na první pohled.
Už se těším, až ti to všechno budu vyprávět osobně.
Měj se krásně,
Tvůj přítel Pavel
