Článek
Začněme pěkně od lesa – od pravěku. Tam, kde neexistovaly státy, soudy ani OSN, žil člověk v malých tlupách. A ty měly jedno hlavní pravidlo: co je naše, to je naše – a cizí je hrozba.
Evoluce nám nadělila do vínku „kmenový mozek“. Loajalitu k vlastní skupině a ostražitost vůči cizincům. Když na obzoru zahlédnete jiný klan, první reflex není „pojďme si podat ruce“. První reflex je připravit se. Boj nebo útěk. V dávných časech to dávalo smysl – kdo byl příliš důvěřivý, skončil s pazourkem mezi žebry.
Dnes už žijeme ve státech s armádami, zákony, ústavami… Ale tyhle instinkty v nás zůstaly. Pořád nás tlačí do rozdělování světa na „my“ a „oni“. A když přijde strach, hlad, krize – jako by najednou vykoukly zpoza civilizace.
Válka jako stroj na budování států
Vraťme se do historie. Francie, Británie, Prusko, Rusko… To všechno jsou státy, které svou moc a organizaci postavily na válkách. Slavný historik Charles Tilly to řekl natvrdo:
„Válka dělá stát a stát dělá válku.“
Bez války by si panovníci těžko vynutili daně, byrokracii, profesionální armády. Každá válka byla záminkou, proč sebrat víc peněz, proč vybudovat silnější vládu. A jakmile tenhle kolotoč roztočíte, těžko se zastavuje.
Dodnes státy žijí v anarchii. Ne proto, že by uvnitř nebyly zákony, ale proto, že mezi sebou nemají „policajta“. Každý stát se musí chránit sám – a z toho vzniká bludný kruh. Když zbrojím já, zbrojíš ty. Když mám já jaderné zbraně, chceš je taky. A najednou jsme zase v pasti strachu.
Válka je (bohužel) taky byznys
Vždycky se najde někdo, kdo na válce vydělá. Zbrojařský průmysl, politici toužící po popularitě, ideologové snící o velkých impériích. Není to tak, že lidé chtějí umírat na bojišti. Ale někdo někde v tichu kanceláří často chce, aby jiní za něj umírali. A často se to zabaluje do hezkých slov: obrana, sláva, čest, budoucnost národa.
Tak jsme ztracení? Ne.
Paradoxní je, že když se podíváte na data, válka jako taková ustupuje. V pravěku bylo normální, že každý pátý chlap zemřel v bitce o území nebo ženy. Dnes? Válka je sice pořád všude v novinách, ale ve skutečnosti je méně obětí na hlavu než kdykoli dřív.
A proč? Protože jsme vymysleli lepší nástroje než kyj:
- státy, které trestají zločiny a nedovolí klanové vendety
- obchod, kde cizinec není nepřítel, ale partner
- demokracie, kde se o válce nerozhoduje v kuchyni jednoho diktátora
- a ano – víc žen v politice a mírových procesech, protože víc hlasů = víc šancí na domluvu
Válka není osud. Je to volba.
Lidstvo nevede války proto, že by chtělo. Vede je proto, že v určitých podmínkách neumí jinak. Ale umět jinak – to už umíme. Jen musíme chtít.
Příště, až uvidíte zprávy o nové válce, zkuste si říct:
„Tady zase někdo podlehl starému reflexu. A my ostatní bychom měli přemýšlet, jak to příště zastavit dřív, než se začne střílet.“
Zdroje:
- Pinker, S. (2011). The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined. Viking. Rozsáhlá datová analýza poklesu násilí v dlouhodobém měřítku.
- Tilly, C. (1990). Coercion, Capital, and European States, AD 990–1992. Wiley-Blackwell. Slavná kniha o tom, jak válka formovala moderní státy.
- Melander, E. (2005). Gender Equality and Intrastate Armed Conflict. International Studies Quarterly, 49(4), 695–714. Studie, jak rovnost pohlaví snižuje riziko občanských válek.
