Dnes by odměna za udání atentátníků činila 200 milionů korun

V přepočtu na dnešní peníze? Přibližně 200 až 250 milionů Kč — podle toho, zda počítáme přes kurz říšské marky, nebo podle toho, kolik průměrných platů tehdy představovala. Byla to částka, která mohla změnit život celým generacím. A taky ho řadě lidí skutečně změnila. Ne ovšem tak, jak si ti „šťastní výherci“ možná představovali.

Abychom pochopili, co znamenalo deset milionů korun za udání atentátníků, musíme se podívat na běžné platy v protektorátu.

Dělník v továrně si v roce 1942 vydělal zhruba 3–5 korun za hodinu. Pokud odpracoval běžných 200 hodin měsíčně, měl hrubou mzdu kolem 700–1000 korun měsíčně.

Úředník nebo nižší státní zaměstnanec si přišel na 1200–1500 korun měsíčně.

Lepší živnostník (řemeslník s dobrým jménem) mohl mít příjem kolem 2000 korun měsíčně, někdy víc, ale rozhodně ne statisíce.

Ceny běžného zboží:
– 1 kg chleba: cca 3 koruny
– 1 kg másla: kolem 30 korun (ale často jen na lístky)
– 1 litr mléka: 2–3 koruny

Z toho plyne, že průměrný dělník by na těch 10 milionů korun musel pracovat víc než 800 let. Byla to suma, která přesahovala představivost běžného člověka. I bohatší podnikatelé a živnostníci by za celý život nenasbírali ani zlomek takové částky.

Nacistická moc po atentátu zuřila. V ulicích visely plakáty, noviny vydávaly zvláštní čísla a gestapo spolu s vojenskou policií rozjelo největší pátrací akci, jakou Protektorát Čechy a Morava zažil. Kdo „řekne pravdu“, měl být bohatě odměněn — a hlavně ušetřen. Tlak na lidi byl obrovský. Odměna měla rozptýlit strach, přehlušit svědomí a proměnit občany v udavače.

Texty v novinách slibovaly, že kdokoli, kdo ohlásí atentátníky nebo poskytne informace vedoucí k jejich dopadení, nejen získá miliony, ale stát mu zaplatí cestu, pobyt a zajistí ochranu. Výše odměny přitom nebyla zvolena náhodou — mělo jít o sumu tak neodolatelnou, že i čestní lidé podlehnou.

A skutečně. Našli se tací, kteří se pod tlakem a vidinou peněz zlomili. Největší část odměny, přesně 5 milionů korun, dostal Karel Čurda, parašutista ze skupiny Out Distance, který podlehl strachu a vlastní slabosti. 16. června 1942 zašel na gestapo a udal své druhy.

Zbytek odměny dostal Viliam Gerik, další zrádce, který s gestapem spolupracoval. Oba si tak rozdělili velkou část nacistického „pokladu“: v přepočtu na dnešní peníze by šlo o stovky milionů korun.

Peníze jim chodily na účet po měsíčních tranších (Čurda mohl vybírat max. 30 000 K měsíčně; do konce války stihl utratit zhruba milion, zbytek propadl).

Menší udavači, velký součet

Archivní soupis vyplacených odměn uvádí 88 jednotlivců + 4 města. Celkem mezi ně šlo 15 399 000 K (z toho pět + pět milionů právě Čurda / Gerik).

Další odměny šly na konto drobných udavačů — podle archivních údajů si odměny odneslo 88 jednotlivců a 4 obce. Někteří nahlásili jen podezřelou osobu, jiní pomohli při identifikaci padlých hrdinů nebo při zátazích na jejich podporovatele. Například Anežka Rožková inkasovala 150 000 korun za to, že poznala mrtvého Jana Kubiše na pitevně. Jiní dostali desítky tisíc za různé „služby“ okupantům.

Ty čtyři obce (města), které dostaly odměnu od nacistických úřadů za „pomoc při pátrání po atentátnících“ (čili zpravidla za to, že jejich občané spolupracovali s gestapem nebo umožnili zátahy), byly podle archivních dokumentů: Praha, Plzeň, Kladno a Lidice

Ano, čtete správně — paradoxně jsou mezi těmi, kdo byli tehdy formálně „odměněni“, i Lidice. Důvod? Gestapo si odškrtávalo každé místo, kde provedlo zátah nebo dostalo informace (pravé i falešné), a „odměny“ někdy rozdávalo i formálně na podporu represí, bez ohledu na to, že v případě Lidic šlo především o hrůzný čin genocidy a kolektivního trestu. Odměny obecně směřovaly na podporu místních složek zapojených do pátrání (policie, kolaborantských radnic apod.).

Osud těch, kdo brali odměnu, byl většinou hořký.
Karel Čurda byl po válce odsouzen za zradu a 29. dubna 1947 popraven oběšením. Peníze, které za zradu inkasoval, propadly státu. Zbylo mu jen opovržení, které trvá dodnes. Viliam Gerik skončil stejně — šibenice a hanba.

Ani drobní udavači neunikli spravedlnosti: někteří dostali dlouholeté tresty, jiní si odnesli ostudu na celý život. Anežka Rožková strávila 10 let ve vězení, další kolaboranti byli souzeni a zavrhováni vlastními sousedy.

Nacistická odměna za atentátníky na Heydricha byla jednou z největších v historii Protektorátu. Sloužila jako nástroj strachu a nátlaku. Měla rozdělit společnost, vyvolat podezření mezi sousedy, rozbít odbojovou morálku. A na čas se jí to skutečně podařilo.

Dnes se na ty miliony díváme jako na symbol zrady. Důkaz, že žádná suma na světě nestojí za to, aby člověk zradil své přátele a vlast.
A taky připomínka toho, že krvavé peníze mohou přinést jen zkázu.

Zdroje:

– Jan B. Uhlíř: Heidrichiáda – Atentát a stanné právo v dokumentech (Academia, 2004)
– Miroslav Ivanov: Atentát na Reinharda Heydricha (Československý spisovatel, 1989)
– Vojenský historický ústav Praha – databáze operací Anthropoid a Out Distance
– Přepočet hodnoty peněz: US Inflation Calculator, Historický měnový kalkulátor ČNB, srovnávací práce historika Pavla Kosatíka