Článek
Kolébka konfliktu
Abychom lépe porozuměli zdroji konfliktu, je nutno se podívat do středověké historie Rwandy. V 15. století obývají Rwandu dvě hlavní etnické skupiny obyvatel, Tutsiové a Hutuové. Vládnoucí skupinu tvoří minoritní Tutsiové, kterých se na území Rwandy vyskytuje okolo čtrnácti až patnácti procent z celkového počtu obyvatelstva. Majoritní Hutuové tvoří zhruba osmdesát pět procent z celkového počtu obyvatelstva, přičemž je na ně nahlíženo jako na občany druhé kategorie.
Hutuové se nedostávají k vládě ve Rwandě, ve společnosti představují vazalskou skupinu obyvatelstva srovnatelně k feudálnímu systému v Evropě. V devatenáctém století si vládnoucí lid z řad Tutsiů rozděluje půdu. Hutuům je umožněno na půdě Tutsiů pracovat, avšak za toto právo musí platit nemalé daně vlastníkům půdy.
Ke konci devatenáctého století probíhá kolonizace Afriky a na rwandský terén přijíždí Němci, kteří následně území Rwandy ovládají. Rozložením sil ve světě zamíchá první světová válka, po jejímž konci získávají moc nad územím Rwandy Belgičané. V roce 1933 přistupují Belgičané k rozsáhlým administrativním změnám a obyvatelstvo Rwandy získává občanské průkazy s uvedením informace o etnické skupině, ulehčující Belgičanům identifikaci vládnoucí kasty. Celá změna probíhá velmi chaoticky, kasta se určuje podle fyzických predispozic, zejména pak podle tvaru nosu, barvy očí, či velikosti zorniček, bez zkoumání genealogie dané osoby. Administrativní změny vedou k eskalaci konfliktů mezi Tutsii a Hutuy.
Odchod Evropanů
V roce 1962 se Rwanda stává nezávislou a na základě voleb se dostávají k moci Hutuové, kteří v této době tvoří okolo sedmdesáti až osmdesáti procent z celkového počtu obyvatel Rwandy. Značná část obyvatel z etnické skupiny Tutsiů utíká do sousedního Burundi. V roce 1972 dochází ke krvavým konfliktům mezi Tutsii a Hutuy v Burundi. Konflikty si vyžádají celkově přes sto tisíc obětí, přičemž podstatnou část obětí tvoří inteligence obou znepřátelených stran. O rok později probíhá ve Rwandě převrat a moci se ujímá Juvénal Habyarimana, představitel Hutuů, který se de facto stává diktátorem.
Rwanda pod mocí Juvénala Habyarimana
Habyarimana chce konflikt mezi Tutsii a Hutuy zamést pod koberec a situaci řešit pokojně právní regulací. V důsledku vlády Juvénala Habyarimana se však začíná etnická skupina Tutsiů popisovat jako obyvatelstvo horší kategorie. Obyvatelé Tutsiů jsou označeni jako spouštěči všech problémů v zemi, začíná segredace ve školách a institucích a příslušníci Tutsiů mají problémy najít práci nebo zabezpečit odpovídající vzdělání dětem. Vůči Tutsiům se stupňuje agrese, dochází k jejich napadání a ke krádežím jejich majetku, z čehož pramení obavy Tutsiů a jejich nespokojenost s vládnoucím režimem. Koncem osmdesátých let probíhají v sousedních zemích lokální konflikty, které pramení v roce 1990 vpádem Rwandské vlastenecké fronty tvořené z příslušníků Tutsiů do Rwandy. Do konfliktu nepřímo zasahuje Francie dodávkou zbraní či vojenským výcvikem Hutuů, jelikož chce z politických důvodů udržet Habyarimana u moci. Rwandská vláda má za sebou 2 bojové skupiny, přičemž některým vojákům je poskytnut výcvik od francouzské armády. Část militantů z bojových skupin se rovněž rekrutuje z mládeže násilně odebrané rodičům a z trestanců za vraždy či sexuální útoky. Šestého dubna 1994 dochází k sestřelení letadla, na jehož palubě se v té době nachází prezident Rwandy Habyarimana a prezident Burundi Ntaryamira, kteří na místě umírají. Tento akt spouští největší novodobu genocidu.
Útoky po celé zemi
Prezidentova garda se na genocidu připravuje delší dobu, sestřelení letadla s jejich prezidentem je skvělou záminkou k začátku masakru. Pozadu nechce zůstat ani Rwandská vlastenecká fronta toužící po vlivu ve Rwandě. Prezidentova garda toužící po krvi následující den popravuje premiérku Agathe Uwilingiyimanu z řad umírněných Hutuů, přičemž brutálním způsobem popraví rovněž 10 belgických a 5 ghanských vojáků sloužících jako ochranka premiérky.
Vrátíme-li se pár let zpět, už od roku 1991 je OSN opakovaně varováno, že na území Rwandy se kupí zbraně a hrozí masové násilí, avšak nedochází k přijetí žádných kroků. Sklady zbroje překypují, dochází k eskalaci drobných konfliktů a vojenské a polovojenské oddíly jsou lépe a lépe vybavovány. Civilisté z řad Hutuů jsou vybaveni stovkami tisíc mačet dodaných z Číny pod záminkou zemědělského nářadí, což je promyšlený a zorganizovaný plán radikálních politiků z řad Hutuů. OSN sledujíc celou situaci na začátku devadesátých let nepřistupuje k vyklizení vojenských skladů a demilitarizaci území, což představuje jednu z jejich největších porážek. Radikální vládci z řad Hutuů připravují seznamy osob, které mají padnout mezi prvními – inteligence a prominenti z řad Tutsiů a umírněných Hutuů. Těsně před spuštěním masivního konfliktu dodávají vládnoucí skupiny lidem alkohol, aby vyvolali v lidech větší agresi.
Po smrti 10 belgických vojáků vyklízejí světové mocnosti své ambasády a své vyslance stahují okamžitě pryč z Rwandy. V následujících měsících dochází k eskalaci masakrů. Tutsiové jsou zamykáni v kostelech, načež dochází k jejich zapálení. „Oblíbeným“ způsobem poprav prováděných ozbrojenými radikálními skupinami je také odsekávání částí těla. Smrti není ušetřen nikdo – starci, děti, ani těhotné ženy. Masakr trvá přes 100 dní, kdy denně umírá okolo 10 tisíc lidí. Celkový součet obětí se odhaduje na jeden milion. Státy OSN nechtějí intervenovat a zasahovat do vnitřních věcí Rwandy. Po měsíci nepředstavitelného masakru se OSN konečně rozhýbe a pošle do země 5500 vojáků, z nichž polovinu tvoří vojáci z afrických států. Francie chce vytvořit území pro Tutsie se zabezpečením ochrany, avšak slabá spolupráce v OSN hatí tento plán. K ukončení genocidy dochází až po útoku sjednocené Rwandské vlastenecké fronty, ke které se připojují ozbrojené skupiny z řad Tutsiů z Ugandy a Tanzanie. V reakci na zásah posílené Rwandské vlastenecké fronty dochází k masové emigraci Hutuů ze země v obavách z pomsty. Zemi po zásahu Rwandské vlastenecké fronty opustilo okolo 4 milionů příslušníků Hutuů. Obavy Hutuů z pomsty se částečně naplnily, když Tutsiové těsně po genocidě stříleli Hutuy vrácené do země z okolních států, nebo Hutuy nacházející se v přeplněných věznicích.
Rwandská genocida představuje temnou kartu novodobé historie. Ačkoli OSN věděla o zbrojení a potenciálních plánech ozbrojených skupin, nedokázala před spuštěním masakru zasáhnout. Na nečinnost OSN mohlo mít vliv fiasko mírových sborů USA v Somálsku, vměšování se Francie do záležitostí Rwandy před spuštěním genocidy i vnitropolitická situace Ruska a Číny, kde v době eskalace násilí ve Rwandě dochází k protestům a otřesům v politických režimech. Nezbývá než věřit, že lidstvo se jednoho dne ze všech proběhlých konfliktů poučí a nedopustí jejich opakování. Už aby tak bylo.
Zdroje a další četba:
ANNAN, Kofi A., Memorial Conference on the Rwanda Genocide, Speech: New York, 2004, in: United Nations [online].
ANNAN, Kofi A., Mission of Healing, Speech: Rwanda, 1998, in: United Nations Press [online].
ICTR Yearbook 1994 - 1994 (PDF). International Criminal Tribunal for Rwanda [online].
MEIERHENRICH, J. How Many Victims Were There in the Rwandan Genocide?, A Statistical Debate". USA, 2020, in: Journal of Genocide Research, no. 22.
MELVERN L., Conspiracy to Murder: The Rwandan Genocide, Verso: New York, 2004, ISBN 1-85984-588-6, p. 137.
