Článek
Hádanka na úvod:
Kolik stojí svoboda slova v České republice?
Odpověď: 205 korun měsíčně na domácnost.
Tolik činí koncesionářské poplatky, které financují Českou televizi a Český rozhlas – instituce, jejichž hlavním smyslem je poskytovat ověřené, vyvážené a nezávislé informace.
Mnoho lidí se ptá, proč je vůbec platit. Argumentují, že média by měla být financována „ze státního rozpočtu“. Na první pohled to může vypadat logicky. Ve skutečnosti by to byl krok směrem k závislosti médií na politicích – tedy na těch, které mají právě tato média kontrolovat. Nejedná se tedy o úsporu – jen vyměníme pojistky za páčky, které může přepnout kdokoliv, kdo právě drží moc.
Co vlastně znamená svoboda slova
Svoboda slova není volnost říkat cokoli bez následků. Je to prostor, kde mohou zaznít pravdivé, ověřené a pluralitní informace. Bez něj veřejnost nemůže činit informovaná rozhodnutí – ani u voleb, ani v běžném životě.
Svoboda slova proto není jen právo mluvit, ale i právo slyšet pravdu.
A právě proto jsou nezávislá média základním pilířem demokracie – stejně důležitým jako volby nebo soudy. Česká televize a Český rozhlas nejsou komerční projekty. Jejich úkolem není vydělávat, ale sloužit veřejnosti: poskytovat nestranné informace, podporovat vzdělání, kulturu i menšiny, které by v tržním prostředí prostě zanikly.
To, že jsou financovány přímo občany, je jistá pojistka jejich nezávislosti. Bez ní se mohou stát nástrojem propagandy – a česká historie už nám několikrát ukázala, jak snadno se svoboda slova může změnit v ozvěnu jediné „správné“ pravdy.
Politický tlak: „Ať to platí stát“
Návrhy na zrušení koncesionářských poplatků se dnes ozývají stále častěji – a to především od stran, které mají šanci po volbách utvářet vládu. Hnutí ANO i SPD dlouhodobě kritizují práci České televize a Českého rozhlasu a netají se tím, že by rády změnily způsob jejich financování.
Pokud by k tomu skutečně došlo, a média veřejné služby by byla placena přímo ze státního rozpočtu, mohla by se tím otevřít cesta k jejich politickému ovládnutí. Samozřejmě existují i modely, kde veřejnoprávní média financuje stát – například ve skandinávských zemích.
Podstatné je ale to, že tam jsou jasně daná pravidla a garance nezávislosti: rozpočet se schvaluje na více let dopředu, politici nemohou zasahovat do jeho výše ani složení rad, a o vedení rozhodují transparentní, odborné komise, nikoli vládní většina.
Jinými slovy – problémem není samotný státní rozpočet, ale případná absence pojistek, které by zabránily jeho zneužití jako nástroje nátlaku.
Pokud by se někdy o takové změně uvažovalo, musela by přijít ruku v ruce s pevnými právními zárukami, které ochrání média před každou vládou – nejen tou současnou.
Kdo by rozhodoval o rozpočtu, by mohl nepřímo rozhodovat i o obsahu.
Česká televize by se mohla stát „hlásnou troubou“ aktuální vlády. Český rozhlas by mohl být „koordinován“ podle politické linie. To není přehánění – přesně takto fungují média v Maďarsku, , nebo Rusku. Ale i na Slovensku dnes vláda Roberta Fica otevřeně útočí na veřejnoprávní média, mění jejich vedení a oslabuje nezávislost, jako by následovalo Maďarsky model
Dalším, často přehlíženým nástrojem politického vlivu je způsob, jakým se obsazují orgány, které mají na média dohlížet. Členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jmenuje vláda na návrh Poslanecké sněmovny – tedy politický orgán, jehož většina bývá v rukou právě těch, které mají média kriticky kontrolovat. To je systémová slabina: o „nezávislých“ hlídačích pak rozhodují ti, kteří mají být hlídáni prostřednictvím médií.
Takové nastavení by mohlo fungovat, kdyby byla pravidla zcela transparentní, například kdyby se členové volili kombinací odborné, občanské a politické reprezentace, s důrazem na odbornost a morální integritu. Samotné financování ze státního rozpočtu by totiž nemuselo být problémem – pokud by byla zajištěna právní garance nezávislosti a dlouhodobý, politiky neovlivnitelný mandát.
Bez těchto pojistek se však otvírá prostor pro tiché ovládnutí médií, které nebude potřebovat žádnou cenzuru. Stačí, aby se vyměnili lidé, kteří rozhodují o rozpočtu, licence nebo vedení, a obsah se začne měnit sám.
Naprostým kolapsem je pak kombinace obojího. U nás by se jednalo o to, že parlament navrhne členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vládě, ta je jmenuje a zároveň vláda rozhodne o financování na příští rok.
A v okamžiku, kdy se redakce začne bát o svůj rozpočet, měli bychom se my začít bát o pravdu, a to o to víc o co víc jsou zavázáni hlídači tomu, kdo je dosadil.
Dezinformace: tichý front hybridní války
Česká společnost čelí dlouhodobému tlaku dezinformační scény. Jak ukazují analýzy serverů Voxpot (1), iRozhlas (2) a Seznam Zprávy(3), proruské weby dnes produkují více obsahu než největší české mediální domy. Často jde o přímé překlady ruské propagandy, financované přímo či nepřímo z Moskvy.
Cíl je jasný – rozvrátit důvěru ve stát, oslabit naši vazbu na Západ a rozbít společenskou soudržnost. Nejde o svobodnou diskusi. Jde o systematickou informační válku.
A právě v této chvíli přichází návrhy z hnutí ANO a SPD na zrušení státních projektů, které dezinformacím čelí. Radek Vondráček (ANO) prohlásil, že chce ukončit činnost Centra proti hybridním hrozbám, odboru strategické komunikace vlády i krizového týmu KRIT (4).
Argumentuje tím, že vláda „zneužívá pojem dezinformace k útokům na demokracii“. Karel Havlíček (ANO) sice jeho plán mírní, ale i on mluví o „revizi“ a „zbytečných úřadech“(4).
Jenže zrušit tyto instituce znamená vypnout radary uprostřed bouře.
Dezinformace nejsou názory. Jsou to zbraně – sofistikované nástroje, které útočí na důvěru, pravdu a soudržnost společnosti. Pokud se jich stát vzdá, zůstane bez obrany.
Křehká hranice mezi svobodou a manipulací
Nikdo nechce cenzuru. Ale stejně jako svoboda pohybu neznamená jezdit bez řidičáku, svoboda slova neznamená právo šířit lži bez následků.
Zdravá demokracie potřebuje svobodný prostor pro názor – a zároveň ochranu před manipulací. A právě média veřejné služby jsou tím místem, kde se tyto hodnoty potkávají:
- poskytují prostor všem relevantním hlasům,
- ale zároveň ctí ověřování faktů a odpovědnost.
Oslabme je – a zůstane veřejný prostor napospas těm, kdo nechtějí informovat, ale ovládat.
Když někdo říká, že nechce platit 205 korun měsíčně, měl by si položit jednoduchou otázku: Kolik stojí lež?
Na první pohled se zdá, že ušetříme.
Ve skutečnosti ale zaplatíme víc – v podobě:
- manipulovaného veřejného mínění,
- polarizace společnosti,
- ztráty důvěry v instituce,
- a nakonec i oslabení samotné demokracie.
Protože demokracie stojí na víře, že existují fakta, která se nedají koupit, umlčet ani přepsat. Bez nich se rozhodujeme ve tmě – a právě to si přejí ti, kteří chtějí moc bez odpovědnosti.
V debatě o poplatcích se často říká, že lidé by si měli „vybrat, co chtějí sledovat“. Ale svoboda slova není e-shop. Nejde o to, co se komu líbí. Jde o to, aby vůbec existoval prostor, kde se hledá pravda – i když je nepohodlná.
205 korun měsíčně tedy není poplatek za televizi a rozhlas. Je to příspěvek na civilizaci, která se nenechá zblbnout.
Závěr – nejdražší úspora
Ano, svoboda slova něco stojí.
Ale její ztráta by nás stála všechno.
Když politici říkají, že zrušením poplatků „ušetříme“, připomeňme si, že propaganda je vždy levnější než pravda – právě proto, že se neobtěžuje fakty.
Mimochodem, ušetříme vůbec? Vždyť státní rozpočet se plní právě z našich daní, poplatků, pojištění a třeba i pokut. Ty peníze se někde vzít musí – jen se to elegantně schová do většího balíčku.
A tak, pokud zhasneme světlo nezávislých médií, možná ušetříme pár stovek měsíčně, ale probudíme se ve tmě, kde už nebude jisté, komu věřit. Veřejnost by měla v tento okamžik zbystřit a být připravena bránit nezávislost veřejnoprávních médií, o kterou mohou přijít rychleji než se zdá.
Je to zvláštní, ale když padá demokracie, tak davy jásají a tleskají.
Demokracie nepadá tak často pod náporem vlastních tanků. Častěji za potlesku lidí, kteří věří, že se právě zachraňuje národ, pořádek nebo „morálka“. Svoboda málokdy mizí proti vůli lidu; spíš ji lidé dobrovolně obětují ve jménu bezpečí, identity nebo prostě jen pomsty.
Ale když si uvědomí, co ztratili, bývá už pozdě.
Epilog
Kolik stojí svoboda slova v Česku?
205 korun měsíčně.
A kolik stojí její ztráta?
Celou demokracii.
(1) Voxpot & Druit (2024):
Dezinformační weby v Česku překládají ruskou propagandu a publikují více obsahu než největší mediální domy.
Dostupné z: https://theins.press/en/news/284355
(2) iROZHLAS / Voxpot (2024):
Dezinformační weby překládají texty z ruských sankcionovaných webů. Publikují častěji než dřív.
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/dezinformacni-weby-prekladaji-texty-z-ruskych-sankcionovanych-webu-publikuji_2508251800_jva
(3) Seznam Zprávy (2024):
„Strašidelné a neomluvitelné.“ Ruských dezinformací v Česku výrazně přibývá.
Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-strasidelne-a-neomluvitelne-ruskych-dezinformaci-v-cesku-vyrazne-pribyva-284816
(4) Seznam Zprávy (2025):
Nahánět potírače dezinformací? Priority budou jinde, říká Havlíček.
Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-nahanet-potirace-dezinformaci-priority-budou-jinde-rika-havlicek-286830
