Článek
Praha se hrdě hlásí ke klimatickému závazku a má ambiciózní strategii pro ochranu životního prostředí. Zároveň však radní hlavního města pokračují v přípravách výstavby střední školy v těsném sousedství Klánovického lesa. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o dvě nesouvisející události. Opak je pravdou - jejich spojení odhaluje překvapivý paradox v přístupu města k vlastním závazkům a nařízením.
Klánovický les a jeho okolí není jen dalším zeleným místem na mapě Prahy. Jeho význam byl potvrzen zřízením přírodního parku Klánovice-Čihadla, který má jasná pravidla pro svou ochranu. Nařízení, které park zřizuje, není jen formálním dokumentem - stanovuje přesné podmínky pro jakoukoliv stavební činnost v území. Dostavba je možná pouze za podmínky, že „nenaruší charakter lokality a bude plně respektovat jak její architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu, tak osobité krajinné a přírodní znaky včetně zachovaných pohledových horizontů.“
A právě zde začíná příběh nabývat absurdních rozměrů. Město, které samo tato pravidla ustanovilo, nyní plánuje v bezprostřední blízkosti lesa výstavbu střední školy pro 500 studentů. Projekt, který svým měřítkem výrazně převyšuje okolní zástavbu a který nepochybně změní charakter této části přírodního parku.
Argument je zdánlivě jednoduchý - Praha potřebuje nové střední školy. Kdo by s tím mohl nesouhlasit? Jenže tady nejde jen o školu. Jde o precedens, který říká, že pravidla platí jen do chvíle, než se objeví „důležitější“ potřeba.
Je to jako kdybyste dětem ve škole vyprávěli o důležitosti recyklace, zatímco by školník házel veškerý odpad do jednoho kontejneru. Nebo jako kdybyste učili o významu demokracie v budově postavené navzdory demokraticky přijatým pravidlům. Paradoxní? Jistě. Výchovné? Sotva.
Nařízení o přírodním parku není jen kusem papíru. Je výsledkem dlouhodobého plánování a pochopení hodnoty území, které chrání. Když město tvrdí, že nemá pro školu jiné místo, říká tím vlastně, že nedokázalo dostatečně koncepčně pracovat s územním rozvojem. A místo aby hledalo systémové řešení, sahá po tom nejjednodušším - ignorovat vlastní pravidla.
Co to vypovídá o našem přístupu k ochraně přírody? O věrohodnosti městských strategií? O skutečné hodnotě nařízení a vyhlášek? Praha má desítky strategických dokumentů o adaptaci na klimatickou změnu, o ochraně přírody, o udržitelném rozvoji. Má smysl je brát vážně, když je samo město považuje za fakultativní doporučení?
Nejde přitom o to stavět školy, nebo chránit přírodu. Jde o to dělat obojí s respektem k pravidlům, která jsme si sami stanovili. Protože pokud začneme přehlížet vlastní nařízení, jakou můžeme mít důvěru v systém jako celek?
Příběh plánované školy u Klánovického lesa není jen příběhem jedné stavby. Je mementem doby, kdy urgentní potřeby převažují nad dlouhodobými závazky, kdy koncepční řešení ustupují rychlým záplatám a kdy pravidla píše voda. Je to příběh, který by měl vést k zamyšlení každého, kdo se zajímá o budoucnost našeho města. Protože způsob, jakým zacházíme s vlastními pravidly, definuje nejen současnost, ale především budoucnost, kterou předáme dalším generacím.
Poznámka k situaci: V lokalitě Blatov v MČ Praha 21, v těsném sousedství Klánovického lesa, plánuje hlavní město Praha výstavbu střední školy pro 500 studentů, což by znamenalo nevratný zásah do území přírodního parku a narušení jeho ochranného pásma. Pravidla pro ochranu tohoto cenného území jsou stanovena v Nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy. Více o tomto záměru na stránkách https://ne-skole-v-lese.cz/
