Článek
V mnoha moderních disciplínách kynologie vnímáme psa jako partnera, atleta nebo společníka. Existuje však jedna oblast, která v kontextu běžného občanského života vyvolává čím dál palčivější otázky: výcvik služebních plemen k obraně prováděný civilními majiteli. Jako člověk, který miluje psy bez rozdílu plemen a obdivuje jejich úžasnou kognitivní kapacitu, cítím potřebu otevřít debatu o tom, zda tato praxe stále patří do dnešní společnosti.
Nutnost u ozbrojených složek
Abychom předešli nedorozuměním – nikdo nezpochybňuje význam služební kynologie u Policie ČR, Armády ČR či dalších ozbrojených složek. Zde je pes vnímán jako profesionální nástroj, jehož výcvik je přísně cílený, metodicky podložený a probíhá v kontrolovaném prostředí pod vedením zkušených instruktorů. Pes je nasazován v situacích, kde jde o zákon, bezpečnost státu a ochranu životů, a jeho „ostrost“ je přísně korigována potřebami služby.
Etické a bezpečnostní limity výcviku
Přeneseme-li tento typ výcviku do rukou běžného obyvatelstva, narazíme na zásadní problém. Základem obranného výcviku je simulovaný útok psa na figuranta. Tato metoda je ve své podstatě stejně nebezpečná a nesmyslná, jako kdyby civilista trénoval střelbu z ostré zbraně na člověka vybaveného neprůstřelnou vestou. Učíme zvíře, že útok na člověka je přípustnou, ba dokonce žádanou reakcí. V běžném městském prostředí, kde se pes pohybuje mezi dětmi, cyklisty a jinými psy, vytváříme potenciální časovanou bombu, jejíž spoušť drží majitel, který nemusí mít dostatečné profesionální zázemí k jejímu zvládnutí.
Paradox „moci“ a psychologie majitele
Proč mají někteří majitelé potřebu cvičit psa právě k útoku? Často se nelze ubránit dojmu, že pes zde slouží jako nástroj pro demonstraci síly či jako „prodloužená ruka“ vlastního ega. Tento fenomén působí jako tristní pozůstatek minulé éry, kdy někteří příslušníci Pomocníků Veřejné bezpečnosti zneužívali sebevědomí a sílu služebních psů k tomu, aby zastrašovali okolí a budovali si falešný pocit autority a moci. Je smutné, že tento archaický model „vládnutí přes strach“ přetrvává v soukromých rukou i v 21. století.
Musíme si přiznat fakt: pes vycvičený k obraně na vysoké úrovni je z biologického pohledu smrtící zbraní, jejíž spoušť je však v soukromém držení naprosto nekontrolovaná. Zatímco stát přísně hlídá držitěle střelných zbraní a vyžaduje psychologická vyšetření, čistý trestní rejstřík a prokazatelnou bezúhonnost, v oblasti kynologie tato pravidla zcela absentují. Dostáváme se tak do absurdní a společensky nebezpečné situace. Člověk trpící závažnými psychickými poruchami, jedinec s násilnickými tendencemi nebo osoba s kriminální minulostí může dostat na základě zákona doživotní zákaz vlastnit střelnou zbraň. Ten samý člověk si však může pořídit jedince služebního plemene a pod odborným vedením instruktorů (kteří se často nezajímají o motivaci majitele) z něj vytvořit „živou zbraň“, která je v mnoha situacích nepředvídatelnější a nebezpečnější než klasická pistole. Zvíře, na rozdíl od stroje, disponuje vlastním úsudkem a emocemi, což v rukou nevyrovnaného člověka vytváří nebezpečný koktejl připravený kdykoliv vybuchnout v našich parcích a ulicích.
Závěr
Měli bychom se ptát, co od psa skutečně očekáváme. Chceme-li bezpečnější společnost, musíme začít u zodpovědného přístupu ke kynologii. Pes by měl být naším parťákem a přítelem, nikoliv nástrojem, kterým si kompenzujeme komplexy nebo posilujeme mocenské postavení. Je na čase, aby se pohled na výcvik služebních plemen v civilním sektoru posunul směrem k moderním sportovním disciplínám, které nevyžadují simulaci útoku na člověka, a ponechal „ostrou“ obranu tam, kde patří – profesionálům u ozbrojených složek.
