Článek
Národní přebor v moralizování
Nikdy mi moc nešlo soutěžení a třeba pro typicky český sport zvaný internetové moralizování nemám vlohy vůbec. Proto mě vždycky překvapí, jak dobří v něm někteří lidé umějí být, zejména když zemře někdo slavný. Teď třeba Kundera.
Pro mě byl ten člověk v mnohém nesnesitelný. Jeho docentůrské poučování, jeho výsměch studentům, kteří pomýleně hlesli, že mají radši Dostojevského než Tolstého… A nesnesitelné mi přišly taky jeho první prózy. Směšné lásky naprosto, a dokonce ani úspěch Žertu jsem nikdy úplně nepochopil. Ale od Valčíku na rozloučenou se můj čtenářský zážitek začal měnit. Nejenže jsem prostě nemohl neobdivovat tu filigránsky vyprecizovanou strukturu jeho vyprávění, ale taky jsem začal prožívat témata, myšlenky, paradoxy, kterými žily jeho postavy.
Kundera nikdy nebyl můj srdeční autor. Vadila mi sterilita jeho jazyka, která ale paradoxně byla právě jednou z podmínek jeho světového úspěchu. A jeho pojetí postav coby věšáků na ideje mi někdy přišlo skoro legrační. Přesto ale na mě prózy ze 70. a 80. let působily až uhrančivě. Neměl jsem žádný důvod mít ty knihy rád. Byly tak vzdálené mnou milovanému Hrabalovi. Přesto mě oslovily a probudily ve mně emoce.
Pohled do historie očima Moniky Le Fay
Například Monika Le Fay u Kundery naopak „schopnost vzbudit ve čtenáři emoce“ postrádá. Dobrá. V Monice Le Fay nevzbuzují Kunderovy knihy emoce. Její čtenářský zážitek je zkrátka jiný a je to naprosto v pořádku. Není ale asi úplně intelektuálně košer tuto individuální čtenářskou zkušenost zevšeobecňovat. V Monice Le Fay Kundera emoce neprobudil, v milionech čtenářů zase ano. Nechť to rozsoudí historie!
Ale právě že na historii nemusíme ani čekat, ona už se do toho pouští sama paní Le Fay. Dívá se do minulosti, vidí Milenu Jesenskou a zlověstně naznačuje, jak by asi hodnotila našeho čerstvě zesnulého literáta. Dívá se do blízké budoucnosti a vidí, jak „Kundera samotný dostane co proto od nastupující generace literárních kritiček – ostatně pomalu už dostává – a jeho mechanické obrazy budou nejspíš čteny jako obrazy doby; podobně asi jako se dnes díváme na socialistický realismus.“
A dívá se i do vzdálené budoucnosti a vidí, že za 100 let bude stále v srdcích čtenářů žít Kafka a Musil, ale Kundera… Jak by mohl po sto letech literárně přežít někdo, kdo nedokázal vytvořit jedinou postavu, která by v Monice Le Fay vzbudila silné emoce? Jak by mohl přežít autor, který „popisoval pouze to, co sám zažil, co chtěl zažít, nebo co si ve svých pomstychtivých fantaziích vysnil“?
Jo, člověka to samozřejmě napadne. Že Kundera byl narcistní, pomstychtivý egomaniak, který si svými promiskuitními mužskými postavami kompenzoval svou sexuální frustraci. Je to možné. A co jako? Jak to souvisí s kvalitami jeho knih? Anebo dokonce naopak. Možná ty knihy mají právě takovou sílu, protože vycházejí z autentických emocí. A znovu. Co jako? Víme, že do Raskolnikova promítl Dostojevský mnoho ze svých vlastních myšlenek a pocitů. Je snad kvůli tomu Zločin a trest špatná kniha?
Pojďme si přát něčí literární smrt a snad se nám to za 100 let splní
Ale zpátky k našemu národnímu sportu – internetovému moralizování a plivání na hroby zesnulých velikánů. Já v tom taky, podobně jako Monika Le Fay v Kunderovi, vidím kus pomstychtivosti. Nedosáhli jsme ani náznakem takového úspěchu jako nebožtík? Tak si do něj aspoň pojďme s chutí kopnout! Pojďme se ušklíbat nad jeho mravními poklesky a hlavně pojďme znehodnotit to, co tady po něm zůstalo. Jeho dílo. Pche, že byl nejslavnějším českým spisovatelem? Za sto let po něm neštěkne ani Karenin!
Možná. A možná taky ne. Naštěstí to neví ani Monika Le Fay, ani já, ani nikdo jiný. Lze si představit nekonečno možných scénářů, kudy se bude svět i literatura dál vyvíjet. Třeba během sta let sežehne Zemi jaderná apokalypsa a shodou strašlivých náhod zůstane zuboženému torzu lidstva v podzemních krytech jen jedna jediná kniha. A co když to nebude ani Zámek, ani Faust, ale „Myšlenky“ Václava Klause? Zkuste si provést tento myšlenkový experiment. A možná nakonec budete všemi deseti pro jakýkoliv titul z pera brněnského rodáka…
Přát někomu smrt není hezké. Přát někomu literární smrt také není hezké. Hrát si na jasnovidce a předvídat, kudy se budou ubírat dějiny, je poněkud domýšlivé. Jak říkával Šalda, literární dějiny jsou ošemetné a vane v nich prapodivný vítr. Nikdo si nemůže být jist, koho to kam zavane. Někoho k srdcím čtenářů, někoho do zapomnění. Ale Monika Le Fay o tom nerozhoduje.
Spolu s inventurou Kunderova života se začalo objevovat ještě jedno jméno – totiž Jaroslava Seiferta. Že prý měl Nobelovu cenu původně dostat právě Kundera, ale Václav Havel nakonec proloboval žižkovského barda. A v online diskusích se k tomu připojují komentáře, jak je dobře, že ocenění dostal právě charakterní Seifert, a nikoliv prospěchářský emigrant.
Ano, já si taky Seiferta vážím. A mám rád i jeho pozdní tvorbu. Ale je k tomu třeba dodat, že Seifertova pozdní tvorba představuje vědomý pokus osvojit si básnickou metodu Vladimíra Holana, který v ní dosáhl mistrovství nesouměřitelného s ničím a nikým. Holan ale nobelovku nedostal, třebaže na ni byl mnohokrát navržen. Dostal ji Seifert, který pro mnohé milovníky poezie rozhodně nepředstavuje vrchol české básnické tvorby 20. století, který slovy Ivana Diviše „nenapsal nikdy nic“.
Soudy současníků o kvalitách či nekvalitách literárních děl a jejich schopnostech přetrvat věky jsou zkrátka vždy podmíněné dobovým vkusem, společenským kontextem, dokonce i politickou situací. Můžeme se jen dohadovat, zda by se ještě dnes k Seifertovi vraceli čtenáři, kdyby nad ním nezářila aureola laureáta nejslavnější literární ceny. Naopak vidíme, že čtenáři se stále vracejí k básním Františka Gellnera, třebaže ten nobelovku nedostal ani ho na ni nikdo nenavrhoval. V dějinách prostě vane divoký vítr a o náhody a překvapení v nich není nouze. O ty náhody a překvapení, které tak rád ve svých knihách využíval Milan Kundera. Tak se nechme překvapit.
