Článek
Pro úplnou představu jen dodám, že se jedná o označení, které pod sebou ukrývá téměř 50kilometrovou noční pěší pouť ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýnek. Pojďme společně pomyslně otočit zpět pár listů kalendáře tak, abychom se dostali na den 4. 4. 2025. Právě v tento den se konal již 28. ročník této pouti, které jsem se poprvé zúčastnil i já.
Ale jak tento den začal a vlastně i probíhal? Tak jako každé ráno mi zazvonil budík v čase 4:55 a já musel vstávat a cestovat do svého zaměstnání. V zaměstnání mě čekala řada zajímavých úkolů, které se mi podařilo postupně zvládat, a já se pomalu, ale jistě těšil na závěr dnešního dne. Doba v zaměstnání se mi již pomalu blížila ke svému konci, ale další práce mě ještě čekala. A opravdu to nebylo nic snadného.
Po konci zaměstnání mě ještě čekala práce na poli, na kterém bylo potřeba zasadit 300 kg brambor. V počtu pěti lidí šla práce pomalu a postupně, ale já pevně věřil, že se vše zvládne. Ano, chvilkami na mě dopadala únava a na rukou se mi udělalo pár puchýřů z toho, jak jsem brambory zakopával. Sám jsem přemýšlel, jak jen zvládnu „Železného poutníka“ po této práci na poli. Proč bych po práci na poli měl ještě někam jezdit a ještě k tomu jít pěšky nějakých 50 km… tssss, povzdechl jsem si. Ano, i taková myšlenka může člověka napadnout.
K mému překvapení se práce na poli zvládla poměrně rychle. Poté již následoval jen přesun do rodného domova, ve kterém jsem si něco málo zakousl, udělal teplý čaj a sbalil si věci na cestu. V čase 18:22 jsem pak vlakem vyrazil směrem na Olomouc, potažmo Svatý Kopeček. Popravdě ani během cestování vlakem mě neopouštěla myšlenka, jestli tuto pěší pouť vůbec zvládnu. Přeci jen 50 km není zrovna málo a může na mě kdykoliv přijít krize. Navíc jsem na tuto pouť vyrazil úplně sám – bez přátel a případné podpory. Ano, rozumím tomu, že pro některé z vás je to téměř nepředstavitelné – vyrazit do neznámého prostředí se spoustou neznámých lidí a ještě k tomu přes noc.
Po hodině cestování vlakem jsem přijel do Olomouce a po krátké chvilce jsem si našel autobus, který mě dovezl na Svatý Kopeček u Olomouce. K samotné bazilice už zbývalo jen pár desítek metrů. Po příchodu jsem již viděl skupinky lidí, které čekaly, až skončí mše svatá. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil s určitým zpožděním, otevřel jsem ze zvědavosti dveře baziliky, abych zjistil, jak dlouho ještě mše potrvá.
K mému překvapení byla bazilika zcela zaplněna až po vchodové dveře. Bylo pro mě téměř neuvěřitelné vidět takové množství lidí, kteří byli odhodláni zúčastnit se nočního putování na Svatý Hostýnek. Samotná mše skončila asi za 15 minut a já se vracím zpět před baziliku s očekáváním, co bude následovat. Překrásné slunečné počasí a úžasný výhled z vrcholku Svatého Kopečku jen podtrhovaly jedinečnost celé akce. Z baziliky postupně vyšli všichni účastníci mše svaté.
Následně kněz udělil požehnání a průvod, který čítal téměř 600 lidí, zahájil muž nesoucí velký dřevěný kříž – symbol tohoto putování. Celý dav se pomalu, ale jistě začal pohybovat vyznačenou cestou. Ani já jsem se svým startem neotálel, zvolil jsem si poměrně svižné tempo a následoval lidi přede mnou. Přesnou trasu jsem však neznal.
Skladba účastníků byla opravdu různorodá – od jednotlivců přes páry až po celé rodiny. Vnitřně jsem pociťoval, že tato pouť má zvláštní kouzlo, které dokáže lidi spojovat a motivovat ke společně strávenému času. Obzvláště opatrní jsme však museli být na hlavních silnicích. Někteří řidiči byli nevrlí, ale popravdě se není čemu divit – předjíždět tak velký dav není jednoduché.
První přestávka byla asi po 5 km na malém náměstíčku, které se během chvíle zaplnilo. Využil jsem pauzu na občerstvení a doplnění tekutin. Slunce zapadalo a začínalo se ochlazovat, takže bylo potřeba se přiobléct. A jdeme dál, řekl jsem si, a pokračoval jsem s ostatními poutníky. Pomalu nás pohlcovala noc s jasnou hvězdnou oblohou.
Postupně přišly ke slovu čelovky a baterky. Díky svižnému tempu jsem se dostal až dopředu k člověku nesoucímu kříž a držel jsem s ním krok. Kilometry ubíhaly a já cítil radost, že zatím vše zvládám bez problémů.
Následně jsem pak držel tempo právě s tímto člověkem. Kilometry postupně ubíhají a mě určitým způsobem naplňuje vnitřní radost, že mé putování je zatím bez nějaký problémů a obtíží.
Zhruba na 15. kilometru předbíháme s kolegou další skupinky poutníků i jednotlivce – mohli to být ti, kteří svou cestu započali v jiném úseku než na samotném začátku.
Po chvíli jsme předběhli i jednu mladou ženu. Po krátkém okamžiku jsme zaslechli jemný ženský hlas: „Ale takovým tempem vás nemohu stíhat.“ V tu chvíli jsem se lehce zamyslel, jestli to není zrovna člověk, kterému bychom mohli na této cestě pomoci. Kolikrát v životě přehlížíme lidi, kteří potřebují pomoc, protože jsme zaneprázdněni vším možným i nemožným. A co si budeme nalhávat – mnohdy ani čas mít nechceme.
Řekl jsem si tedy: proč bych měl tolik spěchat? Proč nedat šanci někomu dalšímu? Lehce jsem zpomalil, aniž bych něco řekl kolegovi nesoucímu kříž.
Dotyčná žena nás po pár minutách dohnala a společně jsme zvolili tempo, které vyhovovalo všem. Člověk si v takových chvílích uvědomí, jak snadné je dát druhému šanci – a jak rychle ji může využít. Ale v mnoha případech je to především o tom, že člověk sám musí chtít.
Společným tempem zvládáme další kilometry. Zhruba po 10 km přicházíme na malé náměstíčko, kde je připraven teplý čaj a možnost si odpočinout. Bez váhání toho využíváme. „Dáme čaj, chvilku posedíme a půjdeme dál,“ ozývá se žena. „Nesmíme moc zchladnout, pak se člověk hůř dostává zpět do tempa.“ Souhlasíme a po deseti minutách pokračujeme dál.
Vydáváme se směrem na Prosenice, což by měla být přibližně polovina trasy. Putovní kříž postupně předáváme dalším lidem a přidávají se k nám ještě tři muži. Vzniká tak fajn parta neznámých lidí, které spojuje jeden společný cíl – dojít na Svatý Hostýnek.
Cesta ubíhá příjemně a svižně a krátce před půlnocí přicházíme do Prosenic. Podle propozic nás zde čeká občerstvení – napečené buchty, káva a čaj. S radostí si odpočineme a doplníme energii. Kdo chtěl, mohl se podívat i na malou výstavu betlémů.
Polovina trasy je za námi a s nadějí se chystáme na zbývající část. V duchu si přeji, aby vše pokračovalo stejně hladce a nepřišla žádná krize. Po krátké pauze vyrážíme dál – tentokrát už bez dalších zastávek.
Po cestě si povídáme o různých tématech a vzájemně si vyměňujeme názory. V jednu chvíli žena pronese: „Bez vás bych to nezvládla.“ Tato věta pro mě byla krásnou odměnou za to, že jsem na začátku zpomalil.
Kilometry ubíhají a po nějakém čase míjíme ceduli Bystřice pod Hostýnem. Cíl se zdá být na dosah, ale projít celé město ještě chvíli trvá. A pak už nás čeká poslední – a nejnáročnější – úsek: výstup na Svatý Hostýnek.
Zpočátku jdeme po hlavní silnici, ale po chvíli ostatní odbočují do lesa. Upřímně mě to překvapí – v noci to nepůsobí zrovna bezpečně. Ale říkám si, že už to musí být jen kousek.
Stoupání je stále náročnější. Nohy těžknou, pot stéká po tváři a já začínám ztrácet tempo. Postupně zaostávám a ze skupiny se mnou zůstává jen jeden člověk. Po chvíli ho ale pouštím dál – nechci ho brzdit.
Zůstávám sám. Světla čelovek v dálce postupně mizí. V tu chvíli mě napadá, jak často to tak v životě bývá – i když máme kolem sebe lidi, některé cesty si musíme projít sami.
Nepřichází zlost ani frustrace. Spíš klid. Samota, ticho lesa a hvězdná obloha se stávají mými společníky. Po krátkém odpočinku pokračuji dál.
Síly ubývají a závěr cesty je nejtěžší. Každý krok stojí obrovské úsilí. Na chvíli se zastavuji u hromady klád a hledám něco k doplnění energie. Nacházím energetický nápoj – a ten mi opravdu pomůže.
Pokračuji dál. Pomalu, ale jistě.
A najednou… už nejdu do kopce.
Přicházím na Svatý Hostýnek – z jiné cesty, než jsem čekal, ale to už není důležité. Přede mnou se vynořuje v mlhavém oparu. Je 4:45 ráno.
Ten pocit se nedá popsat. Radost, vděčnost a úleva.
Ano, nebylo to zadarmo. Ale právě to, co má v životě hodnotu, nikdy není zadarmo. Často to vyžaduje úsilí, odhodlání a víru.
Ať nikoho z vás neopouští naděje a víra – tak jako neopustila mě na cestě na Svatý Hostýnek.
