Článek
Pro některé z nás je to jen těžko představitelná vzdálenost – natož tak, aby tuto vzdálenost měli zvládnout jen chůzí.
S vírou a odhodláním jsem se tedy vydal na toto noční putování spolu s přibližně 500 lidmi, kteří vyšli od baziliky na Svatém Kopečku. Tempo bylo svižné a první kilometry ubíhaly poměrně rychle. Ve společnosti mihotajících se světel čelovek, které jsem viděl před sebou i za sebou, jsem pokračoval dál a dál. Skupina poutníků se postupem času i s přibývajícími kilometry rozdělila na menší skupinky, které se na cestě občas předbíhali.
Kilometry postupně přibývaly – 5, 10, 15, 20… S nimi se však začala postupně projevovat i únava a určitá bolest nohou. Každý další kilometr byl náročnější než ten předchozí. Kolem 35. kilometru míjím skupinky i jednotlivce na pokraji sil, jenž posedávají na autobusových zastávkách nebo ve vchodech domů. Je vidět, jak těžkou zkouškou fyzických i psychických sil je pro ně toto putování.
Já však pokračuji dál a překonávám další a další kilometry. Konečně se přede mnou ze tmy začíná vynořovat cedule s nápisem „Bystřice pod Hostýnem“. Naplňuje mě vnitřní radost – cíl mého putování, bazilika na Svatém Hostýně, je už na dosah.
Opravdu už jen malý kousek.
Za sebou mám již nějakých 44 km. Ačkoliv by se mohlo zdát, že posledních 6 km je zanedbatelných, tak já sám vnímám a fyzicky cítím, že letos tohoto cíle nedosáhnu. S pokorou a skromností musím přiznat, že mé letošní putování končí právě v Bystřici pod Hostýnem.
Možná bych měl cítit zklamání nebo hněv. Někdy však věci nejdou tak, jak bychom si přáli – a tak to občas bývá i v životě. O to těžší je si to přiznat a smířit se s tím.
Věřím, že někdy příště bude moje putování úspěšnější.
