Článek
Byla by chyba přistupovat k výročí i k akci samotné „low-budgetově“ a prostě ji jen uspořádat bez větších ambic. Je to totiž příležitost prodat českou hudbu a investovat do české kultury.
Na kulturu umění mají někteří lidé tendenci se dívat jako na zbytnou věc. Něco, za co se peníze utrácí, ale co žádné pořádné peníze nevydělá. Dívat se na ni jako na něco, co krátkodobě potěší, ale dlouhodobý užitek nepřináší. To přitom vůbec není pravda.
Kultura je vývozním artiklem a investicí, která je vratná. Pokud Česko exportuje průmyslové výrobky, může se stejným úspěchem „vyvážet“ také své skladatele a umělce.
Třeba Polsko tohle pochopilo už dávno. Kolem svého nejproslulejšího skladatele Fryderyka Chopina postavilo během let takový kult, že z něj teď už těží. Návratnost je obrovská – v oblasti kultury, věhlasu, ale promítá se i do peněz. Jak známo, dobrá reklama je k nezaplacení. V Polsku se pod jeho jménem koná světoznámá klavírní soutěž, byly skvěle zpracované všechny materiály, takže se k jeho skladbám dostane celý svět. Chopin se hraje, obdivuje a jezdí se za ním z celého světa.
Polský postup by nám měl být příkladem a Rok české hudby 2024 příležitostí vydat se stejnou cestou.
Naším cílem by nemělo být jen odehrát pár koncertů a důstojně si připomenout narození Bedřicha Smetany. Naším cílem by mělo být maximálně odprezentovat hudební klenoty, které se v Česku urodily, snažit se, zvýšit jejich znalost za hranicemi. Zkrátka investovat. Investovat do kultury a do toho, aby se prodávala stejně dobře jako další české výrobky.
Získat na tom můžeme nejen obraz mnohem kulturnější země nebo evropský obdiv Smetany, Dvořáka a dalších, ale také spolupráci s renomovanými orchestry a umělci, větší zájem o hudbu, a tím i větší zisky.
To vše si ale žádá první investici – rozhodnutí, že se na podporu české kultury peníze v roce 2024 uvolní. A asi je vám jasné, že výchozí situace je složitá.
Aby se povedlo to, co jsem popisoval výše, potřebovala by česká kultura na Rok hudby přes 200 milionů korun. Jen pro představu, tyhle peníze se rovnají nákladům přibližně na pouhé dva kilometry nové dálnice. Řada politiků má obavy, jak tak velkou finanční injekci vezmou voliči, jiné rezorty a jiná kulturní odvětví. Ale upřímně, není to až zase tak moc.
Úkolem nás, politiků, je tyhle nepříjemné věci vyjednávat. S tím už jsme začali. Osobně vyvolávám řadu důležitých schůzek, k Roku české hudby jsme se s klíčovými aktéry scházeli několikrát, u některých schůzek byl i pan ministr kultury Martin Baxa. O projektu i jeho důležitosti ví i pan premiér a oběma pánům patří poděkování.
Zdaleka nejsme u konce, ale věřím, že všechno naše úsilí a naše jednání budou úspěšná. Hlavní obavu mám však z toho, aby se peníze nezačaly přelévat v oblasti kultury z jednoho místa na druhé. Celé odvětví je po pandemii ale i samo o sobě dlouhodobě podfinancované a místy v problémech. Jsem si vědom, že rozpočtová situace není růžová a čekají nás úsporná opatření. Pokud bychom nutných ale oněch 200 možná až 300 milionů hledali tak, že bychom je jiným organizacím nebo projektům v kultuře museli brát, bude to nešťastné. Případné úspory a budoucí reorganizace v rezortu kultury musí být v souladu dlouhodobou strategií a musí ctít priority. Rok české hudby je jistě jedna z nich.
Mé úsilí směřuje k tomu, abychom v rozpočtu státu našli nutné peníze – už jen proto, že to není zájem kultury se dobře odprezentovat, ale celého státu.
