Článek
Byl jednou jeden kámen, velký a hranatý, který ležel na svahu hory. Roky tam seděl, tvrdý a neoblomný. Lidé kolem něj chodili, šlapali mu na záda, nebo si na něj jen odložili batoh. A kámen tiše vzdoroval.
„Chci dolů!“ bručel. „Chci se kutálet, někam patřit, něco zažít. Ne tady ležet a čekat.“
Vedle něj bublal malý potůček. Každý den mu cinkal kapkami do uší.
„Nemusíš se hnát,“ šeptal voda. „Všechno přijde, až přijít má.“
„Pche,“ odfrkl kámen. „Ty tečeš, já hniju. Ty něco děláš, já tu ležím jak náhrobek.“
A tak čas plynul. Kámen spílal. Potůček zpíval. Slunce svítilo, vítr se smál.
Po mnoha letech, možná desítkách, se jeden jarní den půda pod kamenem zvlhčila, rozměkla… a kámen se konečně uvolnil. Začal se valit z kopce, nejdřív pomalu, pak divoce. Svištěl dolů, přeskakoval kamínky, míjel stromy, narážel do svahů a – rozbil se. Na tři, deset, stovku kousků.
Zůstal ležet pod kopcem. Vyčerpaný. Rozbitý. Malý.
A vedle něj stále cinkal známý potůček. Jemně. Bez ztráty jediné kapky.
„Tak co?“ zeptala se voda. „Dole jsi. A co teď?“
„Nevím,“ řekl kámen. „Myslel jsem, že to bude jiné.“
Potůček se usmál. „Všechno je jiné, než si myslíme. Ale víš, co je stejné? To, co nás tvoří. Já jsem trpělivý. Ty jsi tvrdý. A tvrdí často padají rychle. Trpěliví přichází všude – ale jemně.“
Ponaučení:
Některé věci nepřijdou dřív, i kdybys bouchal pěstí do nebe. A když si vynutíš pád, můžeš zjistit, že jsi netoužil po změně – ale po klidu. Ten přichází, když ho přestaneš nahánět.
