Hlavní obsah
Hobby, chovatelství a volný čas

Dvě koťátka a jedno klubíčko štěstí

Foto: pexels.com

Ona je heboučká, on je zvědavý a dohromady tvoří nejroztomilejší dvojici, jaká kdy dupkala po čerstvě vytřené podlaze. A uprostřed? Klubíčko, samozřejmě.

Článek

Bylo nebylo, jedno voňavé odpoledne, kdy sluníčko prosvítalo skrze bílé záclonky a podlaha se leskla tak čisťounce, že by se na ní dalo smažit slunce. A právě na té podlaze se zrodil jeden z nejněžnějších příběhů dne – nebo možná i týdne – o dvou chlupatých zázracích.

Ona byla drobounká, s růžovoučkým čumáčkem a pacičkami jako z medu. On byl malinko větší, celý zvědavý a s ocáskem, který měl vlastní osobnost. Říkali jim Čičinka a Mourek, ale kdybyste se jich zeptali, nejspíš by sami sebe nazvali prostě „my“. Byli nerozlučnou dvojicí – jako čaj a med, jako peřinka a sen, jako mlíčko a spokojené předení.

A mezi nimi leželo klubíčko. Ne obyčejné – tohle bylo načechrané, měkkoučké a barevné jako duha, která se ztratila v pelíšku. Čičinka ho objevila jako první a opatrně ho ťukla tlapičkou. Klubíčko se rozkutálelo a roztočilo, až se odrazilo od rohu stolu a odjelo k Mourkovi, který ho s dramatickým zavrněním zachytil.

A začalo to. Přetahovaná. Honička. Pacičky cupitaly, ocásky vířily, bříška se třásla smíchem, pokud se tedy koťátka umějí smát – a kdo tvrdí, že ne, ten je ještě nikdy pořádně nepozoroval.

Čičinka sklouzla po hladké podlaze jako malá hebká meteoritka a přistála do Mourkovy náruče. Oba zůstali v klubíčku zamotaní jako těstoviny z kočičí kuchařky. Tlapky a ouška se pletly, fousky čechraly, a z obýváku se stal jeden velký mazlíkový ráj.

A zatímco si s klubíčkem dělali, co chtěli, podlaha se dál třpytila a voněla. Byla tichým svědkem největšího štěstí – štěstí, které nepotřebuje důvod. Jen čistý prostor, měkký provázek a dvě srdíčka, co bijí v rytmu „ťuk, ťuk, předej mi to klubíčko!“

Po čase oba padli – ne poražení, ale unavení šťastníčci. Mourek natáhl pacičku přes klubíčko k Čičince a ta si k němu přitulila čumáček. Z klubíčka bylo najednou hnízdečko. A v tom hnízdečku dvě nejspokojenější koťátka pod sluncem.

Když do místnosti vešel člověk, opatrně, s nohama na špičkách, aby nerozvířil tu něžnou rovnováhu, zastavil se. Usmál se. A věděl, že všechno je v pořádku.

Protože někde na světě dvě koťátka hrála klubíčkovou symfonii.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz