Článek
Letadlo přistálo s obvyklým drncáním a už z okénka bylo jasné, že se blížíme k ráji. Ráj, kde se písek lepí i na duši a slunce praží s neúprosnou lhostejností.
Resort, který se pyšnil pěti hvězdami, vypadal zvenku jako betonová pevnost, která se snaží marně imitovat něco, co by mohlo připomínat arabskou pohádku. Uvnitř to bylo ještě lepší. Nekonečné chodby vonící chlórem a nějakým podivným dezinfekčním prostředkem, který se snažil přebít odér ztuchlých snů. Pokoj s výhledem na bazén, kde se už od rána rochnily desítky těl, s intenzitou, která by zahanbila i největší hejno hrochů. A ten bazén, ach ten bazén! Jeho tyrkysová barva lákala k ponoření do hlubin, kde by člověk mohl zapomenout na všechno. Jenže ten chlorový opar, co se vznášel nad hladinou, sliboval spíš podrážděné oči a pocit, že se koupete v dezinfekci.
All-inclusive. Slovo, které znělo jako slib nekonečné hojnosti, se brzy proměnilo v metaforu pro nekonečnou jednotvárnost. Snídaně, oběd, večeře. Vždy stejné fronty, stejné plastové talíře, stejné jídlo, které se tvářilo jako něco exotického, ale chutnalo jako… no, jako jídlo z all-inclusive resortu. Kuře na sto způsobů, rýže na sto způsobů a salát, který už ztratil veškerou chuť a naději. Každý den stejný rituál, stejná prázdnota v očích spolustolovníků, kteří se snažili přesvědčit sami sebe, že si to užívají.
Odpoledne u bazénu. Slunce pálilo, jako by se snažilo vypálit i poslední zbytky smyslu života. Animátoři, ti neúnavní poslové radosti, se snažili rozhýbat ztuhlé masy, které se pod tíhou vedra a existence rozplývaly na lehátkách. Jejich nucené úsměvy a hlasitá hudba jen podtrhovaly absurditu celého snažení. Každý pokus o „zábavu“ zněl jako zoufalý výkřik do prázdna.
Večer přinesl „kulturní program“. Břišní tance, které se snažily být smyslné, ale působily spíš jako cvičení na protažení páteře. Fakír, který polykal oheň s výrazem člověka, co už toho viděl příliš mnoho. A pak diskotéka, kde se hrály ty největší hity z devadesátek, a lidé se snažili tančit, ale vypadalo to spíš jako křečovité pokusy o přežití.
Když se člověk na chvíli vymanil z téhle all-inclusive bubliny a vydal se na pláž, čekalo ho Rudé moře. Krásné, azurové, plné života. Jenže i tam se vznášel pocit, že je to jen kulisa. Že ty pestrobarevné ryby a korály jsou jen další atrakcí, která má zakrýt nekonečnou prázdnotu. A když se pak vrátil do resortu, do té betonové pasti, věděl, že se vlastně nic nezměnilo. Že ta dovolená nesmazala stres, jen ho nahradila jiným druhem únavy – únavou z nekonečné, nucené „relaxace“.
A tak se dny táhly, jeden jako druhý. Každé ráno stejné probuzení do chlorového oparu, každá noc stejné usínání s pocitem, že se vlastně nic neudálo. Dovolená v Egyptě. Ráj, kde se člověk naučí, že i v nekonečné hojnosti může existovat nekonečný zmar. A že jediné, co se skutečně naučíte, je umění předstírat, že si to užíváte, zatímco uvnitř křičíte: „Už ať jsem doma!“
