Článek
Byl jsem kapitánem, navigátorem, plavcem i občasným trosečníkem, ale vždycky jsem byl ve hře. Řeka hučela, břehy se míhaly a já jsem znal každou její zatáčku. Teď? Teď je řeka tichá, a zdá se, že se z ní stalo jezero. Klidné. Zrcadlové. A já jsem jen osamělý vor, co se tiše vznáší uprostřed jeho hladiny, už nikam nemířící.
Nevím přesně, kdy se to stalo. Nebyl to náhlý zlom, spíš pomalé erodování. Jako když moře obrušuje skálu. Nejprve přestaly zvonit telefony s pozvánkami na víkend. Pak se zmenšil okruh přátel, ti, co neodešli na druhý břeh, se buď stáhli do sebe, nebo našli nové, mladší společníky, jejichž témata je tolik nebolela. Setkání, pokud k nim vůbec došlo, se stala spíše připomínkou toho, co bylo, než radostným očekáváním toho, co přijde. Děti, ty mají své životy, pochopitelně. Svá zaměstnání, své starosti, své děti. Čas je vzácný. A co mohu nabídnout já, kromě vyprávění, které už stejně slyšely nesčetněkrát?
Stala se ze mě neviditelná entita. Procházím ulicemi plnými lidí a nikdo se nepodívá. Ve frontě u pokladny jsem jen další číslo, jen ruka, co podává peníze. Moje názory, kdysi žádané, teď zní jako ozvěny z dávných časů. Mládež, ta má své vlastní pravdy, své vlastní revoluce, a pro ty staré, pro ty, co pamatují dobu bez internetu a chytrých telefonů, už není místo v debatě. Jsou to nové jazyky, nové kódy, nová pravidla, ve kterých se ztrácím. A snažit se je pochopit? To by bylo jako snažit se naučit létat bez křídel. Marné. Vyčerpávající.
Z práce jsem odešel. Bylo to logické, nevyhnutelné. Ale s ní odešel i smysl. Ten denní rytmus, to vědomí, že jsem k něčemu užitečný, že mé znalosti mají váhu. Teď je každý den stejný. Prázdný kalendář. Nikdo nečeká na mou expertizu, nikdo se neptá na radu. Jsem jako stará kniha na poličce, jejíž hřbet je popraskaný a stránky zežloutly. Občas ji někdo vezme do ruky, ale jen proto, aby ji za chvíli odložil s povzdechem.
Nejhorší je to ticho. To neustálé, všudypřítomné ticho v bytě. Kdysi plném smíchu, hudby, hádek, životního ruchu. Teď jen tiché tikání hodin. Občas hluk z ulice, který je však tak vzdálený, tak odtažitý, že jen podtrhuje mou izolaci. Sedím a dívám se z okna. Svět tam venku se točí dál, zběsile. Lidé spěchají, budovy rostou, technologie se mění. A já? Já jsem se zastavil. Jsem jen pozorovatelem zpoza skla. Žiju v paralelním světě, kde čas plyne jinak, pomaleji, a kde události zvenčí už nemají žádný vliv.
