Článek
Ozvou se. Ne nenápadně. Ne potichu. Ale tak, že máš pocit, že se ti do páteře právě nastěhoval sarkastický skřet s kladivem.
Bolest zad je jako ten starý známý, kterého jsi dlouho neviděl a ani trochu ti nechyběl – ale on se stejně objeví. Bez pozvání. A tentokrát si přivedl kufr, ve kterém má výhřez ploténky, blokaci krční páteře a bonusovou ischiasovou zábavu.
Jak to začíná? Pomalu. Jako vztah, co nefunguje.
Nejdřív to jen táhne. Pak škube. A pak se probudíš a zjistíš, že otočit hlavu doleva je oficiálně problém, který by měl řešit krizový štáb. Zkrátka páteř se rozhodla, že už tě má dost.
Zadní partie těla, o kterých jsi nevěděl, že je máš, se najednou hlásí o slovo. A každé ráno je malý test: vstaneš jako člověk zkroucený do písmene S, co si plete ručník se záchranným lanem?
Hledání viníka aneb „To bude asi od toho sezení…“
Ano, samozřejmě. Sedíš moc. Ležíš špatně. Chodíš málo. Jíš blbě. Máš měkkou matraci. Nemáš oporu v křesle. Jsi ve stresu. Chybí ti magnézium. Moc se hrbíš. Málo dýcháš. Nebo prostě jen… stárneš.
Ať už ti kdokoli řekne cokoli, vždycky se to ve výsledku přeloží do věty:
„Měl by ses hýbat víc, ale ne moc, a správně, ale ne složitě.“
Super. Děkuju. To je jako říct „buď šťastný, ale ne moc, a nečekej od toho výsledek.“
Ráno po ránu: Bolest jako ranní rozcvička
Ráno s bolavými zády vypadá tak, že přemýšlíš, jestli si sedneš, nebo si raději necháš zlámat páteř . Do koupelny se plazíš jako surikata po přechozené mrtvici. A když se podíváš do zrcadla, první co tě napadne není: „vypadám unaveně,“ ale spíš:
„Kdy jsem se proměnil v postavu z filmu o zombie, co přebývá na ortopedii?“
A co na to lékař? Protahujte se. A relaxujte.
Ano, doktor řekne: „To chce klidový režim, ať si tělo odpočine.“ Jenže tvoje tělo odpočívá už čtvrt století a stejně vypadá jako unavená kytice, co přežila osm stěhování. Další doporučení: „Zacvičte si jemnou jógu.“ Fajn. Jenže když se snažíš udělat „pozici dítěte“, skončíš v „pozici vnitřní křeče s přivřeným nervem“.
Léky, krémy, tejpy a zoufalství
Samozřejmě – máš doma celý regál mazání: hřejivé, chladivé, bylinkové, chemické, s mentolem, s ďáblem v názvu. Namažeš se tak, že smrdíš jako vánoční trh v mongolské apatyce. Pomáhá to? No… aspoň se ti vyhnou lidi v tramvaji.
Tablety? Ibalgin jako základní výživa. Doplňuješ ho hořčíkem, kolagenem a iluzí, že to někdy přejde. Tejpování? Jasně. Na YouTube to vypadá jednoduše. Ale u tebe to skončí tak, že tě tejp jen svědí a lepí se ti na pyžamo.
Co opravdu funguje?
- Tvrdá matrace, ortopedický polštář, a spánek na boku.
- Cvičení. Každý den. Ne protože tě baví, ale protože jinak budeš brečet i při zívnutí.
- Žádné hrdinství. Když to bolí – zvolni. Nezlepšíš se tím, že si to „rozchodíš“. Rozchodíš si maximálně morálku.
- Teplo. Správné teplo. Nahřívací polštářek, láhev, žena v přechodu. Cokoliv, co hřeje a nemluví.
A co hlava? No ta toho má taky dost.
Protože bolest zad není jen fyzická. Je to útok na tvou důstojnost. Tvoje tělo tě zradilo. Nezvedneš nákup, nezavážeš si tkaničky a při kýchnutí se modlíš, abys nepřeskočil čas.
Bolavá záda ti připomínají, že nejsi nezničitelný. A že „postavit se na vlastní nohy“ může být dost doslovná výzva.
Závěr?
Když bolí záda, nejde jen o fyzickou bolest. Je to tichý manifest stárnutí, frustrace z reality, která přichází s tím, že tělo má své limity. Ale víš co?
Nejsi v tom sám. A s trochou černého humoru, teplého čaje a tvrdé podložky to přežít jde. Třeba i s hlavou vzpřímenou. I když tě to bude stát tři minuty u umyvadla a dvě nadávky na vládu.
