Článek
Když se Hrdina Vesmíru vrátí domů: Jak proměnit galaktický úspěch
Scéna je dokonale připravená jako pro hollywoodský trhák. Slunce zapadá za obzor, malý modul přistává s oblakem prachu a dýmu na odlehlé stepi (nebo ideálně přímo na fotbalovém stadionu, aby se udělalo víc humbuku). Z útrob vyleze, podpírán lékaři a techniky, muž. Ne obyčejný muž. Muž, který překročil hranice pozemského poznání, viděl Zemi z ptačí (spíše satelitní) perspektivy, dýchal recyklovaný vzduch a snídal tubičkovou kaši po boku věčnosti. Kosmonaut major Vratislav „Kosmo-Vráťa“ Novák. Hrdina. Ikonka na displejích smartphonů.
Zástupy jásají. Kamery blikají. Prezident (nebo jeho holografická projekce) má připravený dojemný projev. Všechno je na svém místě, aby se Kosmo-Vráťa stal nesmrtelným.
A pak, jako zjevení, se objeví ona. Manželka. Paní Klára Nováková. Žena, která šest měsíců prala Vráťovy spodky s podezřelými skvrnami od „vesmírné“ kaše a odrážela nájezdy sousedek s dotazy typu: „A on má tam nahoře internet? A co jí, když ne tu kaši?“
Reportérka, s výrazem svatého přijímání a mikrofonem namířeným na ni jako na svátost, se zeptá tou nejposvátnější otázkou: „Paní Nováková, Váš manžel se vrátil z tak neuvěřitelné mise. Co na to říkáte? Jaké jsou Vaše pocity z jeho… triumfu?“
Paní Nováková se na Vráťu podívá. Vráťa se zrovna tváří hlubokomyslně do objektivu jedné z kamer, jako by se právě chystal pronést ódu na lidstvo a vzdálené galaxie. Klára si povzdechne, pak se lehce usměje a koutkem úst pronese slova:
„No… hlavně že mu už nesmrdí nohy, jako když odjížděl. Ty tenisky, co měl na té simulaci, to byl teda puch! A taky mi snad už pomůže s tou novou skříní z IKEY, protože já se s tím trápím už měsíc, a on si lítá po vesmíru.“
Ticho. Mrazivé, dokonale prázdné ticho. Jako vakuum. Mikrofon padá. Prezidentova holografická projekce začíná blikat a vypínat se. Vráťa, který právě vypadal jako Buddha, se zarazí a na jeho tváři se objeví výraz, jako by se právě dozvěděl o invazi mimozemšťanů a zároveň o tom, že mu došel toaletní papír.
Tohle je realita. Ten brilantní, hořký moment, kdy se galaktická sláva střetne s přízemní, zavalující silou. Paní Nováková, mistrně a bez mrknutí oka, demontovala celou tu vesmírnou mystiku na úroveň smradlavých nohou a montáže nábytku. Její manžel se možná dotkl hvězd, ale pro ni byl prostě jen „manžel, co tu půl roku nebyl“.
Je to takové to ultimativní „přivlastnění“ úspěchu. Nejdřív je to „náš Kosmo-Vráťa“. A nakonec „no jo, sláva, sláva, ale ty děti potřebujou odvézt na kroužek a ten okap se sám neopraví.“
Proč to dělá? Protože život na Zemi je přece jen reálnější než život ve vesmíru? Protože ona se potýkala s každodenními problémy, zatímco on si vznášel v nulové gravitaci a možná si četl e-knihy o filozofii? A tak, když se hrdina vrátí, je třeba ho rychle vrátit na zem. Doslova. A není lepší způsob, jak to udělat, než připomenout mu, že i po cestě ke hvězdám zůstává jen jejím manželem?
Tento příběh je varováním pro všechny. Pro hrdiny, kteří se chystají dobýt svět (nebo vesmír): Vaše sláva je pomíjivá. Vaše žena si vždycky najde něco, čím ji degraduje na úroveň prádla nebo nesmontovaného nábytku. A pro všechny ty „manželky hrdinů“: Máte v rukou tu nejmocnější zbraň. Realitu. A s ní dokážete rozbít i ten největší vesmírný sen na tisíc malých, lepkavých kousíčků, které si pak můžete přivlastnit jako důkaz, že ten hrdina je vlastně jenom váš. A to je přece to nejdůležitější, že ano?
