Článek
První červen. Mezinárodní den dětí. Den, kdy se na sociálních sítích objeví záplava rozmazaných fotek s hastagem #milujemedeti, politici se předhánějí v prázdných frázích o „naší budoucnosti“ a obchody praskají ve švech pod náporem rodičů, kteří se snaží umlčet své potomky dalším kusem plastového sajrajtu z Číny. Je to taková hezká, dojemná tradice, že ano? Den, kdy si můžeme všichni hromadně namlouvat, jak moc nám na dětech záleží, zatímco po zbytek roku je buď ignorujeme, nebo je honíme s bičem, aby si uklidily pokoj.
Pojďme si na chvíli sundat ty růžové brýle a podívat se na to, co se skutečně skrývá za tou fasádou dětské radosti. Mezinárodní den dětí. Pěkný název, ale k čemu vlastně slouží? K tomu, abychom si připomněli, že někde ve světě děti hladoví, pracují v nelidských podmínkách nebo jsou zneužívány? Ale kdepak! To by přece narušilo tu idylku. To bychom si museli přiznat, že naše „starost“ o děti je spíše selektivní a geograficky omezená. My se přece staráme o ty naše, roztomilé caparty, co nám každý den ničí nervy, ale hlavně – jsou naše. Zbytek světa je jen statistika, která se hodí do proslovu před volbami.
A co se týče dětských práv… to je teprve komedie! Mluvíme o právech dětí na vzdělání, na zdraví, na život bez násilí. Skvělé myšlenky na papíře. V praxi? Vzdělání? Jasně, ale jen do té míry, dokud to nevyžaduje příliš mnoho úsilí od rodičů nebo peněz od státu. Zdraví? Když to není nic moc vážného, co by vyžadovalo drahé léky nebo složité operace. A život bez násilí? Jen dokud se to neděje za zavřenými dveřmi v rodině, kde se přece „do toho nikdo nebude plést“. Dětská práva jsou jako vánoční cukroví – všichni o nich mluví, ale málokdo je skutečně dodržuje.
Představte si dítě v rozvojové zemi, které se drápe z hromady odpadků, aby našlo něco k jídlu, zatímco v televizi běží reklama na nejdražší hračky, které si vaše dítě stejně po týdnu nebude všímat. A my si tu budeme plácat po ramenou, jak „oslavujeme“ Mezinárodní den dětí. Je to spíš den mezinárodní pokrytectví dospělých. Den, kdy se utápíme v laciném sentimentu, abychom si nemuseli přiznat, že jako společnost selháváme v ochraně těch nejzranitelnějších.
A co ti „správní“ rodiče? Ti, co se snaží být nejlepší na světě, a své děti zahrnují materiálními věcmi, místo skutečné pozornosti a času. Dnešek je pro ně svátek. Mohou si koupit pocit dobrého rodiče za pár set korun, aniž by museli řešit, proč je jejich dítě v depresi, šikanuje druhé, nebo tráví 10 hodin denně u počítače. Je to taková zkratka k rodičovské nirváně. „Dal jsem mu novou figurku, takže je šťastné a já jsem splnil svou povinnost.“ A na hřištích vládne ticho, protože děti sedí doma s tablety, zatímco rodiče se baví na sociálních sítích, jak mají „úžasné a nadané“ děti.
Pak tu máme samozřejmě tu „budoucnost národa“. Děti jsou prý naše budoucnost. A co pro tu budoucnost děláme? Vytváříme jim svět plný dluhů, ekologických katastrof a společenských rozporů. Budujeme jim budoucnost, ve které se budou muset potýkat s problémy, které jsme jim my, generace dospělých, s takovou láskou připravili. A pak se divíme, že jsou apatičtí, nebo naopak agresivní. Vždyť jenom opakují to, co vidí u nás.
Takže, až dneska uvidíte rozzářené tváře dětí, které dostaly novou hračku, zamyslete se. Je to skutečné štěstí, nebo jen chvilkové uspokojení, které zakrývá hlubší problémy? Až uvidíte politiky, jak se usmívají do kamer a mluví o dětech, zamyslete se, co pro ně skutečně dělají po zbytek roku. Až uvidíte reklamy na „dětské“ produkty, zamyslete se, jestli to není jen další způsob, jak vytáhnout peníze z kapes rodičů, kteří se snaží kompenzovat svůj nedostatek času a skutečné pozornosti.
Mezinárodní den dětí. Den, kdy si můžeme na chvíli zahrát na laskavé, starostlivé dospělé. Den, kdy si můžeme na chvíli namlouvat, že svět je růžový a plný nevinnosti. Ale realita je drsnější. Děti potřebují naši péči, pozornost a ochranu každý den, ne jen jednou za rok, když ti to připomene kalendář a marketingové oddělení supermarketu. Takže až zítra ráno opět vyrazíte do práce a děti do školy, zkuste si vzpomenout, že jejich práva a jejich budoucnost by neměly být jenom roční záležitostí. Ale chápu, to už by bylo příliš náročné, že? Pojďme se raději vrátit k našim dospělým problémům a nechat děti, ať se s tou budoucností, kterou jsme jim zanechali, nějak popasují. Přece jsme jim dali ten den v roce. Co víc chtějí?
