Článek
Co když jsou příběhy, které si vyprávíme o lžích, samy jenom dalšími – a paradoxně pravdivými – příběhy? Vítejte v labyrintu mytologie, kde hranice mezi pravdou a fikcí je tenčí než vílí vlas.
Mýty. Slovo, které okamžitě evokuje obrazy starověkých bohů, fantastických stvoření a epických bitev. Často si je spojujeme s primitivními kulturami, s pohádkami pro děti, s něčím, co moderní, racionální člověk dávno překonal. My přece žijeme v éře vědy, dat a ověřitelných faktů. My na mýty nevěříme. Že ne? No, řekněme si to na rovinu: žijeme v nich po uši.
A co je nejvtipnější? Máme dokonce i mýty o mýtech. Předsudky o tom, co mýtus je, co dělá, a proč se ho tak urputně držíme. Pojďme se na ně podívat s odstupem a trochou cynismu.
Mýtus č. 1: Mýty jsou jen pro „primitivní“ kultury
Ach, ta arogance moderního člověka! Jsme přesvědčeni, že mýty jsou reliktem minulosti, výplodem fantazie dávných lidí, kteří si nedokázali vysvětlit blesky nebo nemoc. My, se svými chytrými telefony a atomovou energií, jsme přece nad věcí.
Realita: Jen jsme si změnili kulisy a hrdiny. Už nevěříme v Dia na Olympu, ale v „neviditelnou ruku trhu“, která zázračně všechno napraví. Neuctíváme boha Slunce, ale „nekonečný růst HDP“, který nás spasí. Naším moderním hrdinou není Herkules, ale „influencer“, který nám ukáže cestu k dokonalému životu plnému úsměvů a filtrů. Naše politické systémy jsou plné mýtů o svobodě, demokracii a spravedlnosti, které se často diametrálně liší od reality. V podstatě jsme jen vyměnili jednoho boha za druhého, jednoho draka za jiného (třeba za „globální oteplování“, které se sice snažíme racionálně vysvětlit, ale pro mnohé je to stále spíše apokalyptický mýtus). Stále potřebujeme příběhy, které dávají smysl nesmyslnému.
Mýtus č. 2: Mýty jsou nepravdivé
Tohle je asi největší a nejnebezpečnější mýtus o mýtech. Myšlenka, že mýtus je prostě jen lež, fikce, která nemá s realitou nic společného.
Realita: Mýty nemusí být „pravdivé“ ve smyslu faktické přesnosti, ale jsou hluboce pravdivé ve svém významu a funkci. Mýtus o stvoření světa nám možná nedá vědecky přesný popis Velkého třesku, ale dává nám pocit smyslu, původu a našeho místa ve vesmíru. Mýtus o Prométheovi, který ukradl oheň bohům, nám neříká, jak vznikla elektřina, ale vypráví o lidské touze po poznání a ceně, kterou za ni platíme.
Mýty jsou pro lidskou psychiku jako navigace v mlze. Neposkytují přesnou mapu, ale ukazují směr, varují před úskalími a dávají nám pocit, že nejsme ve světě sami. Jsou to příběhy, které nám pomáhají zpracovávat strach, smrt, lásku, zradu – univerzální lidské zkušenosti. Mýtus je pravdivý, protože funguje. Pomáhá nám žít, orientovat se a snášet nesnesitelné. A kdo by nechtěl mít nějaký ten fungující příběh, že ano?
Mýtus č. 3: Věda mýty vyvrací
Častá mantra osvíceného, racionálního člověka: věda je kladivo, které rozbíjí všechny mýty na kusy a zanechává za sebou jen čistou, chladnou pravdu.
Realita: Věda sice může vyvrátit faktické aspekty některých mýtů (ne, Země opravdu není plochá a Slunce neobíhá kolem ní), ale nedokáže zničit potřebu mýtu. Věda nám říká jak věci fungují, ale mýty nám říkají proč na tom záleží. Věda může popsat mechaniku porodu, ale mýtus nám dává smysl narození a smrti.
A co víc, i věda si vytváří vlastní mýty. Mýtus o objektivitě bez hranic, mýtus o tom, že „všechno lze změřit a spočítat“, nebo mýtus o nekonečném pokroku. Tyto mýty nám dávají pocit jistoty a kontroly, i když realita je mnohem komplexnější a neuchopitelnější. Věda a mýtus se nemusí nutně vylučovat. Mohou koexistovat a doplňovat se – jedno nám dává data, druhé smysl.
Mýtus č. 4: Mýty jsou jen pro „slabé“ lidi, kteří potřebují něčemu věřit
Tohle je výsměch na adresu těch, kteří hledají v životě hlubší smysl mimo racionální vysvětlení. Ať už je to víra, spiritualita, nebo prostě jen držení se nějakého životního příběhu.
Realita: Potřeba příběhu je zakořeněna hluboko v naší psychice. Jsme „homo narrans“ – lidé, kteří vyprávějí příběhy. Potřebujeme mýty, protože náš život, bez ohledu na to, jak je racionální, je plný nejistoty, strachu a neuchopitelných otázek. Proč jsme tady? Co se stane, až zemřeme? Jak žít smysluplný život? Věda na tyto otázky nedává uspokojivé odpovědi. Ale mýty ano. Dávají nám rámec, narativ, do kterého můžeme zasadit svou existenci.
Ať už si to přiznáme, nebo ne, každý z nás žije v nějakém osobním mýtu. Mýtu o tom, kdo jsme, co je náš účel, co nás motivuje. A i když ho nikdy nenazveme „mýtem“, je to příběh, který nám dává smysl.
Závěr: Obejměte své mýty (protože bez nich byste byli ztraceni)
Takže, mýty. Jsou všude kolem nás. Jsou v nás. Jsou v našich společnostech, v našich technologiích, v našich ambicích. Nejsou jen starými, zaprášenými příběhy, které jsme překonali. Jsou živé, dýchající, a neustále se vyvíjejí.
Možná je načase přestat se tvářit, že jsme tak racionální bytosti, které jsou imunní vůči kouzlu příběhů. Možná je načase přijmout, že mýty jsou nedílnou součástí lidské zkušenosti. A možná, že teprve když si uvědomíme, jaké mýty nás ovlivňují, a jaké mýty si sami o sobě vyprávíme, můžeme začít žít s větší uvědomělostí a pochopením.
Protože ať už si to přiznáme, nebo ne, bez mýtů bychom byli jen osamělé atomy plující chaosem. A to by byla ta největší a nejstrašnější pravda ze všech. A to bychom si pak museli vymyslet nějaký nový mýtus, abychom to vůbec snesli. Kruh se uzavírá. A tak to má být.
