Článek
Na staré dřevěné lavičce v parku, opotřebované lety, ale stále pevné, seděl František. Jeho ruce, vrásčité a protkané namodralými žilkami, spočívaly klidně na holi. Oči, kdysi plné mladického ohně, teď hleděly s moudrou melancholií na dětské hřiště, kde se ozýval smích a křik. Ale jeho pohled nebyl upřený na děti. Díval se do prázdna vedle sebe, tam, kde po desítky let sedávala ona. Anna.
Před několika týdny odešla. Tiše, ve spánku, stejně nenápadně, jako vždycky žila. Ale pro Františka to bylo jako zemětřesení. Každý den se snažil naplnit prázdnotu, která po ní zůstala, ale ticho v bytě bylo ohlušující. Chyběl mu její smích, její tiché broukání písniček při vaření, dokonce i to, jak ho vždycky napomínala, když zapomněl zavřít zubní pastu.
Dnes se rozhodl vrátit na jejich místo. Na tuhle lavičku. Tady začal jejich příběh. Před šedesáti sedmi lety. On, mladý, nesmělý student, ona, dívka s očima jako pomněnky a smíchem, co rozkvetl i ten nejponurejší den. Byl letní večer, úplněk. Místo hvězd pršely kapky z oblohy. Oba se schovali pod stejný strom. Nešikovně se srazili, on jí vyrazil knihu a ona se zasmála. A od té chvíle už nikdy nebyli sami.
Vzpomínal na jejich první rande – trapné ticho, které prolomila až Annina poznámka, že vypadá jako roztomilý ježek. Na svatbu v malém kostelíku, kde se navzdory jeho nervozitě usmívala jako slunce. Na první malý byt, kde sice nebylo mnoho místa, ale lásky na rozdávání. Na zrození dětí, radost i starosti s nimi. Na ty těžké časy, kdy se museli uskromnit, a na ty lepší, kdy si mohli dovolit i malou dovolenou u moře.
Anna byla jeho kotvou, jeho kompasem, jeho nejlepší přítelkyní. Nikdy na něj nekřičela, i když si to občas zasloužil. Vždycky našla správná slova, aby ho uklidnila, povzbudila, nebo mu připomněla, že život je krásný, i když prší. Byla to ona, kdo mu ukázal krásu obyčejných věcí – ranní kávy na balkóně, vůně čerstvě upečeného chleba, nebo jen tichého večera u televize.
František si povzdechl. Jak je možné, že mu tak moc chybí? Vždyť spolu prožili celý život. Každý den byl s ní. A teď?
Najednou pocítil slabý vánek, který mu projel vlasy a přinesl s sebou jemnou vůni šeříku. Byla to její oblíbená vůně. V té chvíli se mu zdálo, jako by se lavička vedle něj lehce prohnula. František zavřel oči a zhluboka se nadechl. V mysli se mu vybavila Annina tvář, její úsměv, její ruka v jeho.
„Jsem tu, Anno,“ zašeptal do večerního vzduchu. „Vždycky jsem byl a vždycky budu.“
Věděl, že fyzicky už vedle něj nesedí. Ale cítil její přítomnost. V každém záblesku vzpomínky, v každém tlukotu jeho starého srdce. Jejich láska nebyla omezena časem ani prostorem. Byla vrytá do každé vrásek jeho obličeje, do každého koutku jejich domova, do každého stébla trávy v tomhle parku.
Slunce zapadlo. Tma pohltila oblohu, ale první hvězdy začaly pomalu vykukovat. František seděl dál na lavičce. Sám, a přece ne sám. S vědomím, že některé příběhy nekončí se smrtí. Že láska, která je tak hluboká a opravdová, trvá „spolu až do konce“ – a možná ještě dál, do nekonečna vesmíru, kde se ozvěny duší navždy prolínají. A v tom tichém parku, pod miliony hvězd, věděl, že Anna je stále s ním, na jejich lavičce.
