Článek
Moudrost, nadhled, klidná ranní káva a plná peněženka, protože už jsem „na to dělal celý život“. Ha! Jak naivní. Místo toho se zrcadlo každé ráno posměšně usmívá na novou vrásku a z mých úst se s neomylnou pravidelností derou zvuky, které by dřív patřily spíš do reportáže o stěhování medvědů. Stává se ze mě nerudný dědek. A co je horší, začínám si na to zvykat.
Proces to nebyl náhlý, spíš plíživý jako ranní mlha, co se usadí na duši a už se jí nechce pustit. Zpočátku to byly drobnosti. Lehká iritace nad tím, že sousedova hudba má příliš mnoho basů. Pak tichý povzdech nad cenou rohlíků. Dále už neskrývané pohrdání novými technologiemi, které „nikdo nepotřebuje“. Z „tohle bych snad nemusel komentovat“ se pomalu, ale jistě stalo „tohle musím komentovat, protože je to absolutní kravina“. Dnes je to už plnohodnotný, permanentní stav. Ráno se probudím a první, co si pomyslím, je: „Co mě dneska naštve?“ A svět, ten zatracený svět, mě nikdy nezklame.
Víte, dřív jsem měl ideály. Věřil jsem v pokrok, ve slušnost, v to, že lidé jsou v zásadě dobří. Dneska? Dneska věřím v to, že mládež je ztracená, že reklamy lžou víc než politici a že každý nový vynález má jen jeden účel: zkomplikovat mi život. Kdo potřebuje chytrý dům, když polovina věcí nefunguje ani na hloupý povel? Kdo potřebuje aplikace, když stačil telefon? A proč, proboha, mi každý automat vnucuje volbu jazyka, když jsem v Čechách? To je snad nějaký test mého už tak křehkého duševního zdraví?
Nejhorší jsou ti mladí. Ne všichni, samozřejmě. Ale ta většina, která kráčí světem s pohledem upřeným do zářících obdélníků, absolutně neschopná orientace v prostoru, bez ponětí o základních principech slušnosti a se slovní zásobou, která by zahanbila i papouška. Mluví rychlostí kulometu o věcech, kterým nerozumím, a když se snažím něco říct, koukají na mě, jako bych právě sestoupil z Venuše. Vlastně bych jim to ani neměl za zlé. Venuše by byla proti tomuhle světu asi i příjemnější.
A ta média! Všude samé katastrofy, podvody a celebrity, jejichž existence je pro lidstvo větším rébusem než kvantová fyzika. Proč mi to cpou? Proč mi nutí sledovat úpadek morálky a zdravého rozumu? Už nechci vědět, co si o tom myslí nějaký youtuber nebo influencer. Chci klid. Chci, aby mi dali pokoj. Ale ne, nemůžu si stěžovat. Když už, tak si to musím přežvýkat v hlavě a pak to vyprsknout na někoho, kdo má tu smůlu, že je nablízku.
Často se sám sebe ptám, proč se to děje. Je to moudrost? Hořké poznání pravdy, která je příliš ošklivá na to, aby ji člověk přijal s úsměvem? Nebo je to jen únava? Únava ze všech těch změn, z věčného přizpůsobování, z té rychlosti, která se zdá být čím dál vyšší, zatímco mé reakce jsou čím dál pomalejší. Možná je to jenom čistá, nefalšovaná žluč, co se léta hromadila v koutcích duše a teď se dere ven. Kdo ví. A upřímně, už mě to ani moc netrápí.
Je v tom totiž i jistá svoboda. Svoboda od nutnosti předstírat. Svoboda od společenských konvencí, které mi říkají, že mám být vždy pozitivní, usměvavý a plný energie. Ne, nejsem. A je mi to jedno. Když mi něco vadí, řeknu to. Když je něco hloupost, pojmenuji to. Možná to není příjemné pro okolí, ale je to zatraceně osvobozující pro mě. Začínám si myslet, že nerudnost je jen maska, kterou si staří lidé nasazují, aby si chránili už tak křehké srdce před neustálými nárazy reality. A zároveň je to i způsob, jak si udržet poslední zbytky kontroly.
