Článek
Pro Radka to byl každý den boj. Nespí, ale bojuje. Radek, kterému jeho kamarádi, ti, co ještě nějaké měl, říkali „Strašpytel“. Ne pro to, že by se bál tmy nebo pavouků. Bál se rozhodnutí. Bál se života. Bál se, co přinese zítřek, když už dnešek byl jenom stínem včerejška.
Dneska měl jen třicet korun. Třicet korun a nekonečnou prázdnotu v žaludku. V igelitce, co mu sloužila jako batoh, měl jednu zmačkanou účtenku z minulého týdne a brožuru s nabídkou práce, která byla beznadějně prošlá. Seděl na lavičce u hlavního nádraží. Nechtěl žebrat. Toho se bál víc než čehokoli jiného. Ponížení.
Kolem něj proudily davy. Lidé v drahých kabátech s kávou v ruce. Turisté s foťáky. Studenti s batohy plnými knih. Nikdo z nich ho neviděl. Byl jen vzduch. Průhledný. Jako on sám.
„Koupím si rohlík a paštiku,“ pomyslel si. „Nebo jenom ten rohlík. Aspoň něco.“ Ale pak ho přepadl strach. Co když pak nedostane druhou šanci? Co když se zítra neobjeví nějaká brigáda a on nebude mít ani na tramvaj? Jeho strach z nedostatku byl větší než hlad. Žaludek sice křičel, ale mozek, ten strašpytel v jeho hlavě, panikařil víc.
Najednou se vedle něj na lavičce posadila starší paní. Měla laskavé, ale unavené oči. Z tašky vylovila napůl snědený sendvič a malou PET lahev s vodou. Položila si je vedle sebe. Radkovi zaskočilo. Cítil vůni sýra a šunky. Ta vůně mu skoro zamotala hlavu.
Paní se na něj otočila. „Nemáte hlad, mladíku? Já už to nedojím.“ Hlas měla tichý, ale pevný. Radkovi vyschlo v krku. Chtěl říct „ne, děkuji,“ protože ho učili, že se nic nebere zadarmo. Ale žaludek udělal protestní skřek. „Jenom… jenom trochu,“ zamumlal.
Paní mu sendvič podala. A pak dodala: „Když tak, v té lahvi je i voda. Nikdo ji pít nebude.“
Radek se na ni podíval. Její oči byly plné soucitu. Ten sendvič chutnal jako nejlepší jídlo na světě. Každé sousto.
Když dojedl a vrátil prázdný sáček, paní se zvedla. „Není vám zima? Tenhle svetr už nepotřebuji.“ A podala mu starý, ale čistý vlněný svetr.
Radek se málem rozbrečel. „Děkuji. Moc děkuji.“
Paní se jen usmála. „Držte se, mladíku. Někdy stačí jen malá pomoc.“ A odešla.
Radek tam zůstal sedět se svetrem v ruce. V kapse stále třicet korun. Ten strašpytel v jeho hlavě byl na chvíli zticha. Možná, jen možná, zítřek nebude tak děsivý. Třicet korun na tramvaj, a teď měl i sendvič a svetr. Malá pomoc. Malé gesto, které na chvíli zahnalo ten věčný strach. A v tu chvíli věděl, že ačkoliv se bojí života, občas v něm najde i okamžiky, které ho donutí věřit, že to celé má smysl. I s těmi třiceti korunami v kapse a bídou všude kolem.
