Článek
Jsou to říše, kde vládne absolutní neexistence světla, neúprosná eroze naděje a mrazivá lhostejnost nekonečného prostoru.
Tma: Není pouhou absencí světla, prázdným prostorem, který čeká na osvětlení. Je to bytostná entita, prastarý prvopočátek, jehož tíha a hutnost pohlcují veškerou substanci. V jejím nekonečném sevření se barvy rozplývají v šedý prach a každý záblesk naděje je okamžitě udušen. Tma je tiché syčení prázdnoty, které pomalu, ale jistě eroduje okraje duše, až z ní zbyde jen neslyšný šepot dávné ozvěny. Její přítomnost je ohlušující, i když nevydává zvuk, a její hloubka je bezedná, i když nemá dno. V jejím zajetí se každý nádech jeví jako marný, každý výdech jako zbytečný akt vzdoru.
Zmar: Jako věrný, neúprosný služebník tmy, se zmar neprojevuje bouří ani křikem, nýbrž pomalou, neodvratnou kapitulací. Je to krutý slib, že vše, co je považováno za krásné a cenné, se nevyhnutelně rozpadne. Každý smysluplný akt se stane bezvýznamným a každý pokus o vzpouru proti tomuto osudu je pouhou labutí písní před konečným ponořením do zapomnění. Zmar se vkrádá nepozorovaně, rozpouští vize jako mlhu, drtí sny na tisíce ostrých střepů a proměňuje srdce v necitlivý kámen, neschopný vnímat cokoli jiného než bolest. Je to agonie, která nekončí, jen se tiše prohlubuje.
Chlad: Není jen fyzickým pocitem mrazu, který štípe do tváří a nutí k pohybu. Je to pronikavý, existenciální chlad, který prochází do morku kostí, zastavuje proud krve v žilách a umlčuje tlukot srdce. Tento chlad je esencí osamění, ztělesněním prázdnoty a odrazem nekonečného, lhostejného prostoru, kde se každý křik ztrácí v nicotě. Je to uvědomění si vlastní nepatrnosti – že jsi jen drobná, umírající jiskra v obrovské, apatické temnotě, která se brzy uhasí. Neexistuje teplo, které by tento mrazivý obal prolomilo, jen věčné mrazení, které pomalu, ale nezvratně transformuje bytí v nebytí. Každý pocit se v tomto chladu stává zmrzlou krustou, každý dech krystalem ledu a nakonec i myšlenky samotné ztuhnou, zanechávajíc jen prázdnou, chladnou nicotu.
Tma, zmar a chlad tvoří dohromady symbiotický trojúhelník nicoty, který symbolizuje konečnou fázi rozkladu a absence života. Jsou to principy, které připomínají křehkost existence a nevyhnutelnost konce. V jejich hlubinách spočívá varování před lhostejností, před ztrátou smyslu a před osaměním, které může pohltit i ty nejsilnější duše.
Ko-nec
