Článek
Pojďme se na chvíli zastavit a ponořit se do sladké melancholie vzpomínek na dobu, kdy největším problémem bylo rozbité koleno a tajemstvím světa byla krabice od bot pod postelí.
Vůně mokré hlíny a kouzlo prasklého kolena: Návrat do dětství, kde čas stál
Jsou vzpomínky, které se nám zarývají pod kůži jako třísky z dřevěného plotu. Jemné, ale přetrvávající, a občas se ozvou v nejméně očekávanou chvíli – při vůni čerstvě posečené trávy, zvuku dětského smíchu z nedalekého hřiště, nebo při pohledu na oprýskanou zeď starého domu. Jsou to vzpomínky na dětství. Na tu dobu, kdy se zdálo, že dny nemají konce a největší starostí bylo, jestli bude dneska k obědu rajská omáčka s těstovinami.
Dětství. To je synonymum pro svobodu, která se nám v dospělosti zdá až neuvěřitelná. Žádné termíny, žádné faktury, žádné starosti o hypotéku nebo o to, jestli se nám podaří prodat ten nepotřebný krám z ložnice na bazaru. Svět byl obrovským, neprozkoumaným územím, kde každá kaluž po dešti byla oceánem k překonání a každý strom v parku byl nedobytnou pevností.
Vzpomínáte na to ticho nedělních dopolední, kdy se vzduch vznášel líně a jediným zvukem byl vzdálený kostelní zvon a šumění listí? Tehdy se čas nehonil jako splašený kůň. Rozplýval se v drobných radostech – ve sbírání kamínků s divnými tvary, ve stavění bunkrů z dek a polštářů, které byly pro nás neproniknutelnými hradbami proti dospěláckému světu. Každý den byl dobrodružstvím, kde i obyčejný výlet na nákup mohl skrývat nečekané objevy v podobě zapomenuté žvýkačky pod lavicí.
Pamatujete si na vůni mokré hlíny po letní bouřce? Na pocit, když jste naboso běželi po mokré trávě, ignorovali rodičovské výhrůžky ohledně nastydnutí a užívali si tu prvotní radost z kontaktu s přírodou? Tehdy stačilo tak málo ke štěstí. Jedna rozkvetlá pampeliška proměněná v pampeliškový věnec, pár prasklých kolen z jízdy na kole bez brzd, nebo ten euforický pocit, když jste konečně dokázali vylézt na ten nejvyšší strom v okolí a podívat se na svět z ptačí perspektivy. Svět byl náš.
A co ty „nejhorší“ problémy? Zlomená pastelka. Ztracená figurka od stavebnice. Nebo ten strašlivý moment, kdy vám rodiče zakázali dívat se na večerníček. Všechno to se v tu chvíli zdálo jako konec světa. Ale naštěstí, dětství mělo kouzelnou schopnost všechno zahladit. Druhý den ráno už bylo všechno zapomenuto a před námi se otevíral nový den plný nových objevení a nových příležitostí k tomu, aby se něco zase pokazilo a zase se z toho poučilo.
Dospělost nám vzala spoustu věcí. Spontánnost. Bezstarostnost. A tu neuvěřitelnou schopnost ponořit se do hry tak hluboko, že ztratíme pojem o čase a realitě. Kdy jste naposledy strávili hodinu pozorováním mravenců na chodníku, aniž byste se cítili provinile, že "ztrácíte čas"? Kdy jste naposledy bezmyšlenkovitě kreslili obrázky do mlhy na okenním skle, jen tak, pro radost?
Dětství není jenom vzpomínka na to, co bylo. Je to připomínka toho, co jsme kdysi byli a co v nás stále dřímá. To dítě uvnitř nás, které touží po dobrodružství, po hře, po neomezeném snění. Možná, že bychom se měli častěji zastavit, zavřít oči a zkusit se vrátit. Do té vůně mokré hlíny, do zvuku dětského smíchu, do pocitu prasklého kolene, které sice bolelo, ale zároveň bylo důkazem, že jsme žili naplno.
Protože i když čas nezastavíme, a dospělost nám dává své hořké lekce, ta křehká vzpomínka na dětství je jako tajná skrýš, kam se můžeme vždycky vrátit. Místo, kde slunce svítí jasněji, zmrzlina chutná lépe a kde jsme byli neporazitelní. A někdy, jen někdy, stačí si na to vzpomenout, aby se nám na tváři objevil ten starý, upřímný úsměv. Ten, který patřil jenom nám a našemu nekonečnému dětství.
